…ty přece víš, jak to myslím…
A ještě než jsem stačila cokoliv dodat, spustila se lavina požadavků. Chtěla po mně pořádný dort, žádnou drobnost — aspoň tři kila, nejlépe s ovocem. K tomu moje „vyhlášené“ slané pohoštění, různé rolky, chuťovky a všechno, co se u nás doma vždycky snědlo jako první. Sama prý absolutně nestíhá, čeká ji kadeřnice, nehty, účes… a v pět hodin mám být připravená. Vlastně — mám jen dodat, ona už se postará o zbytek.
Nechala jsem mezi námi ticho, záměrně delší, než bylo příjemné.
— Samozřejmě, Vendulo, — odpověděla jsem nakonec sladce. — Pro milovanou švagrovou udělám maximum. Nejen že napeču, já rovnou objednám i obsluhu a catering. Když už oslava, tak se vším všudy.
Na druhém konci se ozval nadšený výkřik.
— Martino, ty jsi zlatá! — jásala. — Já to mámě říkala, že jsi trochu praštěná, ale aspoň štědrá!
V sobotu se jejich nový byt zaplnil lidmi. Dorazily kamarádky, příbuzenstvo, a Helena Blažeková se usadila čestně v čele stolu v úplně nových šatech. Všichni pokukovali ke dveřím a těšili se na pohoštění od „té bohaté švagrové“.
Přesně v pět zazvonil zvonek.
Vendula se rozzářila a běžela otevřít. Za dveřmi stál kurýr s dvěma taškami — jedna velká, efektní, s logem luxusní restaurace, druhá nenápadnější.
— Tady to je, — pronesl a podal jí balíky spolu s tabletem k podpisu.
Vendula vítězoslavně odnesla všechno do obýváku.
— Tak pojďte, ať to máme na stole! — zvolala. — Martina sama nedorazila, asi se stydí… ale postarala se!
Otevřela velkou krabici. A v tu chvíli bylo jasné, že se něco pokazilo.
Uvnitř nebyl dort. Byly tam suchary. Obyčejné, pečlivě nakrájené a vysušené kousky tmavého chleba. Hodně. Klidně tři kila.
V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.
Helena zbledla. Vendula se třesoucíma rukama pustila do menší krabičky. Našla v ní plastovou slánku za pár korun a obálku.
Uvnitř ležel vzkaz a svazek účtenek — detailní rozpis výdajů za poslední půlrok.
— Co to má znamenat? — vydechla jedna z tet z Kroměříže.
„Milí příbuzní,“ stálo na papíře. „Protože vás tolik trápilo, jak prý ‘ujídám’ Kryštofa, rozhodla jsem se vám vše vrátit. Tady máte chleba — obyčejný, bez mých ‘špinavých’ peněz. Suchary na horší časy. A přikládám přehled všech nákladů: hypotéka Venduly, zuby Heleny, oprava chaty, jídlo, oblečení… Celkem 840 000 korun. Berte to jako charitativní oběd. Další sponzoring končí. Dobrou chuť. P. S.: Sůl je dárek.“
Kryštof byl mezi hosty. Stál stranou, mlčel, zatímco Vendula křičela vzteky a studem a ostatní si mezi sebou posílali účtenky a dívali se na domácí s otevřeným opovržením.
A právě v tu dobu jsem přijížděla k domu, jako bych se teprve vracela z pracovní cesty. Ani jsem nevystoupila. Zavolala jsem Kryštofovi.
— Sejdi dolů. Čekám pět minut v autě. Pak odjíždím sama.
Trvalo mu skoro deset minut, než vyšel.
Nasedl beze slova. Já se úmyslně hned nerozjela.
— To bylo kruté… — pronesl tiše a díval se před sebe.
— Ne, Kryštofe. Bylo to spravedlivé. Máš na výběr. Buď jedeme domů a ty přestaneš být bankomatem pro celou rodinu. Tvoje karta zůstane jen pro nás dva. Nebo vystoupíš a vrátíš se nahoru dojíst suchary na oslavu sestry.
Podíval se k oknům bytu, odkud se ozýval křik a hádky. Pak se otočil ke mně. V jeho očích jsem poprvé po dlouhé době viděla respekt… a strach, že by mohl přijít o život, na který si vedle mě roky zvykal.
— Jedeme domů… Martino… Mám hlad… jen ne na suchary…
— Jedeme, — usmála jsem se a vyjela z dvora.
Dnes Helena všem vykládá, jakou má jedovatou snachu. Když ale k nám přijde — a to se stává vzácně a výhradně na pozvání — nikdy si nic nedovolí. Naopak. Čokoládu ke kávě nosí zásadně vlastní. Pro jistotu.