— Mami, nespíš ještě?
Miroslava Benešová sebou trhla, ospalost z ní rázem spadla. Únava jí svírala celé tělo, sotva se dokázala pohnout. S hlubokým povzdechem se obrátila ke dveřím ložnice.
— Je to něco neodkladného? To opravdu nemůže počkat do rána? Usnula jsem jako zabitá, dneska jsem byla úplně vyčerpaná.
— Mami, prosím, nezlob se, ale je to strašně důležité! — Kristýna Starýová už se soukala pod peřinu k ní. — Jen mě vyslechni. Ty jsi přece vždycky říkala, že bys chtěla vnouče, že ano? Klid, já vím, co mi teď odpovíš. Ano, děti mít nemůžu. Ale já s Břetislavem po synovi tolik toužíme! A tak… zítra vyrážíme pro chlapečka. Za tři dny jsme zpátky doma.
— Cože?! — veškerá ospalost byla pryč. — Kdo vám tohle dovolil?
— A proč by to nemělo jít? Břetislav má sice invalidní důchod, ale já jsem zdravá. Pomohli nám známí, papíry jsou zařízené. Čekala jsem na to přes rok, pořád se to odkládalo.
— Proboha! A mně jste neřekli ani slovo! Aspoň bych se vás pokusila zastavit, domluvit vám, rozmluvit to.
— Právě proto jsme mlčeli.
— Děvče moje, ale vždyť Břetislav není psychicky v pořádku. Mívá záchvaty vzteku. Já vím, že za to nemůže, před nehodou to byl skvělý chlap. Jenže teď… někdy je sám jako malé dítě a potřebuje dohled. To, co děláte, je strašně nezodpovědné. Vždyť by mohl to dítě vyděsit, nebo mu dokonce ublížit. Odpusť mi, ale někdy se ho bojím i já sama.
— Mami, to jsou výjimky. Většinu času je úplně normální. Jako ty, jako já. Budu ho hlídat. Když bude nejhůř, dám výpověď.
— To snad nemyslíš vážně. Jak „dám výpověď“? A z čeho budete žít?
— Z Břetislavova důchodu. A na dítě přece taky něco dostaneme.
— Kristýno, to jsou drobné! Výchova dítěte stojí obrovské peníze.
— Ale ty nás přece nenecháš na holičkách, ne? Stejně půjdeš brzy do penze, můžeš pracovat dál a mít plat i důchod. Ty jsi přece máma, máš povinnost pomoct! — Kristýna se rozplakala. — Já po tom dítěti tak strašně toužím!
— Tak dost, slečno. Tvoje rozmary snáším už léta. V mém věku by děti měly pomáhat rodičům, ne naopak. Měla bych mít aspoň trochu pochopení. Víš dobře, že se svými zdravotními potížemi jsem mohla být v invalidním důchodu už dávno. Jenže vy s Břetislavem jste pořád něco potřebovali. Táhla jsem vás, jak dlouho to šlo. Nepamatuju si, kdy jsem si koupila aspoň něco nového na sebe. Všechno šlo na vás! A teď, když bych si konečně mohla dovolit nechodit do práce, odpočívat, když mi není dobře, lehnout si přes den, aspoň si zdřímnout… — Miroslavě se sevřelo hrdlo a nebyla schopná pokračovat.
Kristýna jí podala inhalátor. Matka chvíli mlčky ležela, pak se otočila ke zdi, přitáhla si peřinu až k bradě a dala jasně najevo, že rozhovor skončil. Jenže dcera neodcházela.
— Mami, tohle už nejde vzít zpátky. Je rozhodnuto. Dítě bude za tři dny doma, ať chceš, nebo ne. A mimochodem, jmenuje se Radek.
— To jméno je mi úplně jedno. Nikdo se mě neptal, ale věz, že s tím zásadně nesouhlasím. Přivést do naší rodiny dítě je zločin. A můžeš si být jistá, že už od mě neuvidíte ani korunu. Možná vás to konečně naučí zodpovědnosti. Ten chlapec je mi cizí a cizí mi zůstane. Nezkoušej mě obměkčit jeho úsměvem ani ničím jiným. Tím je to uzavřené.
Kristýna odešla s pocitem naprosté porážky. Nikdy neviděla matku tak tvrdou. Břetislav, který měl zrovna světlou chvilku, ji předběhl:
— Všechno jsem slyšel. Křičely jste obě. A víš co? V zásadě má pravdu. Byt je její, peníze taky. Vlastně nás oba živí. Tvoje výplata sotva pokryje kosmetiku a punčochy. Má pravdu.
— Ještě ty mi budeš opakovat „má pravdu“! — vyjela na něj Kristýna. — Rozhodla jsem se, že budeme mít syna, a tak ho mít budeme. Jdeme spát. Je po půlnoci a ráno musíme vstávat. Vlak na nás čekat nebude.
…
Kristýna s manželem a tříletým chlapcem stáli na chodbě ve třetím patře.
— Asi není doma, nezvedá to.
— Vždyť máš klíč, tak otevři.
Vstoupili do tmavé, prostorné předsíně. Břetislav rozsvítil.
— Podívej, Kristýno… — kývl směrem ke dveřím do matčina pokoje. Ve dveřích se leskl nový bezpečnostní zámek.
— No tedy… tak to myslí vážně. To je hodně nepříjemné.
— Zkus zaklepat. Pozvi ji, ať se přijde podívat na vnuka.
Kristýna jen mávla rukou. Když neotevřela ani na zvonek, sotva vyjde po zaklepání. Noční hádka jí stále zněla v uších. Vypadalo to, že matka skutečně nemá v úmyslu s nimi mluvit. Jinak by si ten zámek nedávala.
Až do večera panovalo v pokoji Miroslavy Benešové ticho. Teprve za soumraku cvakl klíč v zámku a matka vyšla na chodbu, oblečená do nové sukně a saka přehozeného přes ramena.
— Mami, ahoj. Jsme zpátky. Radek spí, ale můžeš se jít potichu podívat.
— Dobrý večer. Jdu ke Květoslavě Marekové. Nečekejte mě, přijdu pozdě.
— A Radek? Mami, ty…
— Na shledanou! — dveře se s rachotem zavřely.
Další dny a večery vypadaly podobně. Miroslava si pořídila elektrický vařič a vařila výhradně u sebe v pokoji. Pro Kristýnu a Břetislava nastalo těžké období. Peněz byl zoufalý nedostatek. Maso se doma objevovalo výjimečně, ovoce pro dítě skoro vůbec. Kristýna začala uvažovat o návratu do práce, jenže narážela na problém s mateřskou školkou — dokumenty k dítěti z ústavu ještě nebyly kompletní. Psala, telefonovala, urgovala, ale přišel jen jeden soukromý dopis: „Chtěli jste dítě získat mimo zákon a ještě spěcháte. Pošlu vše, jakmile to bude možné. Simona Tesařová.“
Nakonec se Kristýna odhodlala promluvit s matkou. Zastihla ji v předsíni, když se vracela z večerní procházky.
— Mami, takhle to nejde. Žijeme tu jako cizí lidé.
— Ale prosím tě. Nehádáme se, zdravíme se, používáme jednu koupelnu. A to, že jsem odešla do důchodu, je mé právo. Jsem nemocná a potřebuji klid.
— Právě o tom jsem chtěla mluvit. Když jsi teď pořád doma, mohla bys pohlídat Radka. Já bych se vrátila do práce, vezmou mě zpátky. Se školkou jsou potíže. Peníze nutně potřebujeme. Břetislavovi už ani nevychází na léky.
— Peníze chybí každému. Jen rozumní lidé nejdřív přemýšlejí a teprve potom jednají. Vy jste si chtěli splnit přání — a ještě na můj účet. Napadlo vás vůbec, že tu nebudu navždy? Že tu nemusím být za rok, za měsíc, klidně ani zítra? Jsem nemocná a neml…