Radek se nadechl a s úlevným úsměvem jí odpověděl, sotva slyšitelně, aby je babička nezachytila:
— Říkal jsem ti to. Když tě poznala, spadl mi obrovský kámen ze srdce.
— Je tak přísná, nebo ses bál, že se jí nebudu líbit? — zeptala se Sofie opatrně.
— Kdepak. Ona je přísná jen navenek. Ve skutečnosti je to ten nejlaskavější člověk, jakého znám. Jen… — Radek se na okamžik zarazil. — Jen jsem měl strach, že bych ji mohl zklamat. Víš, odjakživa jsme byli sami dva. Od dětství. Bál jsem se, že by v ní mohla hlodat nějaká žárlivost.
— Copak si tam tak šeptáte, vy dva studenti? — ozvalo se od dveří pobaveně. — Chcete starou ženu vyhladovět? Ruce umýt a honem ke stolu!
Už od rána svíral Miroslavu Benešovou zvláštní neklid. Srdce jí těžklo, jako by předem tušilo pohromu. Nedokázala se soustředit na nic, chodila z pokoje do pokoje a každou chvíli pohlížela na telefon. Když se konečně rozezněl, sevřelo se jí hrdlo. Věděla to. Ta zpráva nebude dobrá.
Z druhého konce se ozývaly jen vzlyky. Miroslava sotva slyšitelně zašeptala: „Bože, dej mi sílu.“
— Paní Benešová… — hlas se topil v pláči. — Tady Sofie. Radka odvezli do nemocnice. Šli jsme po chodníku a najednou… auto… a kočárek se rozjel… — dívka se zlomila.
— Uklidni se. Dýchej a mluv! — poručila pevně.
— Ten kočárek… bylo v něm dítě… Radek skočil, odstrčil ho… kočárek jel dál, ale on… jeho… — Sofie už nedokázala větu dokončit.
— Sofie, kde leží? V jaké nemocnici?
— Já… nevím… sanitka ho odvezla pryč…
Miroslava Benešová neztrácela čas. Během několika minut obvolala pohotovosti a zjistila, kam Radka převezli. Neuplynula ani půlhodina a stála v přijímací hale nemocnice. Na každou prosbu lékařů, aby se uklidnila, reagovala jedinou větou:
— Musím ho vidět.
Nabízeli jí židli, chtěli, aby si lehla, všímali si inhalátoru, který neustále tiskla k ústům. Ona však neustoupila.
— Musím za ním.
Nakonec lékař ve službě bezmocně rozhodil rukama.
— Dobře. Zkusím se domluvit s chirurgy. Jakmile skončí operace, dovedeme vás k němu. Ale jen na chvíli. Minutu, dvě. Víc ne.
Jakmile však Miroslava vstoupila do pokoje, opustila ho až v den, kdy Radka propustili domů. První noci proseděla na židli, opřená o zeď. Později jí dobrosrdečné sanitářky začaly nosit matraci a polštář a ona spávala na podlaze hned vedle jeho lůžka.
Domů je přivezla nemocniční sanitka. Pomohli Radka vynést do třetího patra a uložit ho do postele v jeho pokoji. Sofie už byla na místě — uklidila byt, uvařila oběd a čekala.
— Tak, jsme doma, — řekla tiše. — Radku, máš radost? Kývni, ano?
Po úrazu měl poškozené řečové centrum. Nemohl mluvit, chodit ani sedět. Přesto se přemohl, aby babičku a Sofii nezarmoutil, a lehce přikývl, přičemž se pokusil o úsměv.
Sofie odešla až pozdě večer. Miroslava si přisunula židli blíž k posteli.
— Radku, musíme si promluvit. Poslouchej mě. Jsem stará. Neodporuj — stará jsem. A nemocná. To sám víš. Kolik času mi zbývá, ví jen Bůh, ale věčnosti se nedožiju. Máme málo času. A ty mi musíš pomoct. Sama to nezvládnu. Udělám všechno, co bude v mých silách, abych tě postavila na nohy. Ale bez tebe to nepůjde. Musíš věřit, že se uzdravíš. Tolik jsem se modlila a věřím v Boží milost. Věř i ty. Soustřeď veškerou sílu na uzdravení. Víra je polovina vítězství.
A tak začal jejich boj. Radek byl doma přijímán ke svátostem, docházely zdravotní sestry, maséři, vše pravidelně kontroloval obvodní lékař.
Miroslava prodala zahradu i staré rodinné šperky po své babičce z otcovy strany — poklady, o nichž nevěděla ani Kristýna Starýová, pro kterou byly původně určeny. Drahou léčbou, masážemi a neustálou péčí se stav pomalu zlepšoval. Radek nejprve dokázal sedět na vozíku, později se postavil s oporou o postel a nakonec se rozchodil.
Miroslava mu nastavovala rameno, ačkoliv ji převyšoval o půl hlavy, a povzbuzovala ho: „No tak, chlapče, zvládneš to. Musíš chodit. Pravá noha… levá… ještě jednou. Výborně!“ Hodiny mu masírovala ruce, nohy i záda. Když přišel masér, stála vedle a pečlivě si ukládala každý jeho pohyb do paměti. A jednoho dne Radek vyšel sám na dvorek.
Obě ženy ho doprovázely, připravené ho zachytit, kdyby zavrávoral. Ale on sílil den za dnem. Brzy už chodil i do nedalekého obchodu, prodavačce podával napsaný seznam a domů se vracel s plnou taškou. Mluvit však stále nedokázal. Lékaři nechápali. Měl by mluvit… ale mlčel.
V září se Sofie a Radek vzali a měli i církevní obřad. Usadili se v jeho pokoji, dříve Kristýnině. Ve škole si Radek vzal přerušení studia, Sofie dokončovala poslední ročník.
Žili spolu šťastně, všichni tři. Jediný stín vrhala Miroslavina starost — Radkovo mlčení. Pročetla všechno, co se dalo, hromadila lékařské knihy, vozila ho k uznávaným specialistům. Marně. Slova zůstávala uvězněná.
Jednoho dne Radek spěchal domů, aby pomohl babičce s večeří, než se Sofie vrátí. Zazvonil, ale nikdo neotevřel. Odemkl tedy svým klíčem. Dveře do babiččina pokoje zůstaly pootevřené. Ležela na posteli v nepřirozené poloze, jako by na ni spadla. Na zemi se válel prázdný inhalátor. Lapala po dechu, prsty křečovitě svírala přehoz, rty měla namodralé a v očích bolest.
Radek jednal bez váhání.
— Prosím, sanitku! Adresa… rychle! Bronchospazmus! — hlas se mu lámal. — Maminko, neumírej! Prosím, dýchej! Já tě potřebuju! Bez tebe nemůžu! Neodcházej!
— To je křiku… — vydechla slabě Miroslava, když se jí trochu ulevilo. — Člověk z tebe slovo nedostane a pak tohle… Takový rozruch. Vidíš, už zvoní. Tvůj křik by mě uzdravil i bez doktorů.
Po injekci a odjezdu lékaře se Miroslava posadila na postel. Radek si k ní přisedl, tiskl se k ní jako malý kluk a nekontrolovatelně vzlykal.
— No tak, dost už. Vždyť jsi dospělý muž. Všechno zlé je k něčemu dobré. Podívej se — ty mluvíš. Sofie nebude věřit vlastním uším. A proč jsi mi říkal maminko? Já jsem přece tvoje babička.
Radek ji však objímal ještě pevněji.
— Maminko… moje jediná… jsi ta nejdražší, nejlepší… tak tě miluju… maminko!