…a stáří. Přemýšleli jste o tom někdy? Co budete dělat, až tu jednou nebudu? Snažila jsem se tě varovat, Nastě, mockrát. Jenže ty jsi byla odmalička stejná – když sis něco umanula, muselo to být hned. Klidně bys chtěla i měsíc z oblohy. Dost. Dítě jste si pořídili, tak se s tím poperte sami. Nekoupili jste si panenku, kterou odložíš do kouta. Ne, tentokrát mě neobměkčíte. Mám tě ráda, Kristýno, ale už ti nebudu ustupovat a plnit každé tvoje přání.
— Tak takhle to tedy je? Dobře… Ale pamatuj si jedno. Až ti bude zle, nevolej mě. Stejně jako ty, i ty si budeš muset svoje potíže řešit sama.
Kristýna, celá rozklepaná vzteky a zadržovaným pláčem, prudce zabouchla dveře. Radek, který viděl rozlícenou matku, se okamžitě rozplakal. Ona se v návalu podráždění otočila a uštědřila mu facku.
— Přestaň brečet, je mi z tebe na zvracení! Jsem hloupá, že jsem si tě vůbec vzala!
Vyděšené dítě okamžitě ztichlo. Vyrůstal téměř od narození v ústavní péči a brzy se naučil potlačovat slzy, jakmile vycítil změnu nálady dospělých. Jen bolestná křeč v obličeji prozrazovala, jak moc ho to uvnitř bolí.
Během velikonočního půstu postihla Břetislava Planého další těžká psychická epizoda. Když se Kristýna vrátila z obchodu, naskytl se jí děsivý pohled: Radek byl schovaný ve spíži a Břetislav přecházel po pokoji s planoucíma očima, hlasitě recitoval a skládal verše. Popadl ji za ruku.
— Poslouchej, Kristýno, poslouchej, co se mi honí hlavou! — a bez přípravy začal improvizovat básně, překvapivě souvislé a naléhavé. Strhl ze stolu ubrus, přehodil si ho přes ramena jako plášť. Křišťálová váza letěla ke zdi a rozprskla se na střepy. On si toho ani nevšiml a pokračoval:
— Skrz mlžný závoj sluneční paprsek pronikl,
jemným světlem zemi pohladil.
A moje duše tou clonou
se také prodere, pouta roztrhá.
Je jí těsno v těle, chce se odpoutat,
dere se z hrudi, ze země k nebi,
tam, kde hvězdy jiskří v nekonečnu…
Kristýna se třesoucíma rukama vytáčela číslo záchranky. Když sanitka dorazila, Břetislav už strhal záclony, omotal se jimi a jeho vznešené vytržení se změnilo v agresi.
— Ty mě neposloucháš? Volala jsi mým nepřátelům? Zabiju tě!
Dva statní záchranáři měli co dělat, aby ho zvládli. Kristýna s nimi odjela, aby manžela doprovodila do psychiatrické léčebny.
Když se Miroslava Benešová vrátila z kostela, našla v předsíni vzlykajícího chlapce. Byl tak rozrušený, že ze sebe nedokázal dostat jediné slovo.
— Proboha, Radku, co se stalo? Neboj se, pojď, umyjeme se a napiješ se.
Chlapec si lokl vody, ale hned se začal dusit, jak ho přerušovaný pláč nepouštěl. Miroslava ho proto jemně opláchla a chtěla ho odvést do svého pokoje. Jenže dítě, zvyklé celý rok poslouchat, že „tam bydlí zlá babička“, se vzepřelo a rozkřičelo se ještě víc. Tehdy si k němu dřepla, přitiskla ho k sobě, hladila po zádech, políbila na čelo a tiše ho uklidňovala:
— Neboj se, Radku, půjdeme raději k vám. Sedneme si tady na gauč a ty mi povíš, co tě tak vyděsilo.
Strach byl ale silnější než únava. Chlapec během chvilky usnul a jen občas sebou škubl a vzlykl ze sna. Miroslava si ho mohla konečně prohlédnout. Byl drobný, hubený, menší, než by odpovídalo jeho věku, pod očima měl namodralé stíny a jemné světlé vlásky. Připomněl jí syna, který zemřel ve dvou letech. Srdce se jí bolestně sevřelo. Přivinula si spící dítě blíž k sobě. Slzy jí samy tekly po tvářích. A vtom se Radek ve spánku natáhl, objal ji kolem krku a neslyšně zašeptal:
— Maminko…
To už se Miroslava rozplakala úplně.
— Chudáčku můj, odpusť mi. Zlobila jsem se na tebe kvůli tvým rodičům. Radku, zlatíčko, já jsem tvoje babička a pokusím se být hodná babička. Spi klidně, já tu budu s tebou. Nikdo už ti v tomhle domě neublíží.
Na Kristýnu čekala dlouho. Z rozházených věcí a roztrhaných záclon jí bylo jasné, co se doma odehrálo. Nebylo to poprvé. A, jak si v duchu povzdechla, nejspíš ani naposledy. Záda ji bolela tak, že si lehla vedle dítěte na pohovku a usnula.
Kristýna přišla až k ránu. Miroslava se na ni dívala s výčitkou.
— Nedívej se na mě tak. Můžeš si za to sama. Kolikrát jsem tě prosila o pomoc? A vidíš…
— Co „vidíš“? Můžu za to, že jste si bez rozmyslu pořídili dítě? Nebo za to, že měl Břetislav nehodu? Nepřenášej všechno na mě.
— Dobře, už toho nech. Jsem vyčerpaná, nervy mám v háji. Jakmile ho odvezli, šla jsem na poštu a volala jeho matce. Domluvily jsme se, že se k ní Břetislav přestěhuje. V Brně mají lepší lékaře a hlavně – bude u své matky. Já už to dál nezvládám. Doktor řekl, že nemoc postupuje. Žádné zázraky čekat nemám. A já jsem ještě mladá. Chci normálně žít, potkat slušného chlapa.
— Jak tohle můžeš říkat tak klidně? Vždyť jste manželé před Bohem. Jaký jiný muž? A Radek?
— Co mám podle tebe dělat? Skončit se životem? Já takhle žít neumím. Ne…ne…zvládnu to. Dítě klidně vrátím do ústavu, to není problém.
— To neuděláš!
— Udělám, a jak snadno. Už mě unavuje, pořád jen brečí. Bez něj je to tu dost těžké, a s ním ještě horší.
— Kristýno, prosím, zastav se, uklidni se. Ještě se všechno může obrátit k lepšímu. Pomůžu ti.
— Teď se ozýváš? Ne. Břetislava k matce a tohle — ukázala na spícího Radka — do děcáku. Hotovo. Jak ty říkáš: tečka.
Žádné domlouvání nepomohlo. Uplynul měsíc. Květoslava Mareková přijela a odvezla Břetislava natrvalo. Byla plná hořkosti a bolesti, vinu za synovu nemoc kladla všem kolem. Po manželově odjezdu se Kristýna utrhla ze řetězu. Domů chodila každou noc po půlnoci. Jednou oznámila bez okolků:
— Vdávám se. Je sice mladší než já, ale není špatný. Budu bydlet u něj. A Radka budu muset dát pryč.
— Cože? On je snad balík starého papíru? Jak můžeš říct „dát pryč“?
— Přesně tak, jak to slyšíš. Varovala jsem tě.
Když Miroslava viděla, že dcera neustoupí, sáhla k poslední možnosti.
— Dceruško, víš přece, že jsi mi na světě zůstala už jen ty. Jediná radost. Nemohu dopustit, abys spáchala takovou krutost. Říkala jsi, že je to moje vina — možná máš pravdu. Něco jsem pokazila, něco jsem přehlédla. Vychovala jsem tě, takže nesu svůj díl odpovědnosti. Nenech Radka odejít. Na papíře zůstaneš jeho matkou, ale já si ho nechám u sebe. O peníze se nestarej, zase půjdu pracovat. Nová účetní se stejně neosvědčila a Antonín Matoušek mi práci znovu nabízel. Přes den bude Radek chodit do školky.
— Nevím, mami… Bude to pro tebe zátěž. Nevím… Ale rozhodni se sama. Jen se pak nezlob… — hlas jí zvolna dozněl a ve vzduchu zůstalo viset ticho, které už slibovalo další bolestné pokračování.