Než se rozloučily, zazněla ještě tvrdá slova, která bodala jako led. Pokud by si to snad rozmyslela a začala znovu prosit, neměla už počítat s návratem. Ať zapomene, že kdy byla matkou.
— Dobře, děvče moje… ať je tedy po tvém, — zazněla tichá odpověď, smířená, ale plná vnitřní bolesti.
Miroslava Benešová ten večer dlouho postávala u okna. Tma se opírala o sklo a v odrazu viděla nejen svou tvář, ale i útržky dávných let. Vybavovala si dívčí sny, mládí plné nadějí, malou Kristýnku s copánky a také manžela, který už dávno odešel z tohoto světa. Kde se to pokazilo? V jakém okamžiku udělali chybu? Snad tehdy, když po smrti syna žili v neustálém strachu, že přijdou i o dceru, a tak jí ve všem ustupovali, rozmazlovali ji, omlouvali každé selhání. „Odpusť mi, Pane,“ šeptala do ticha, „vychovala jsem necitlivé, tvrdé dítě. Tolik sobectví, pýchy, krutosti… a přesto je to moje dcera. I takovou ji mám ráda. Prosím, pomoz jí.“ Slzy jí stékaly po tvářích a dopadaly na parapet, kde se leskly v mdlém světle lamp.
— …Koblížku, koblížku, zlatavý bok máš,
v másle se vykoupej, dobrotou zůstáváš.
Buď dneska hodný, buď sladký a svěží,
Radkův je svátek, tak ať se mu daří!
Miroslava Benešová vytahovala z trouby narozeninový koláč a pobrukovala si, co jí zrovna přišlo na mysl. Radek Malíř se smál tak, až mu tekly slzy.
— Babičko, taková slova přece v pohádce vůbec nejsou!
— Opravdu nejsou? To je ta moje paměť… byla jsem si jistá, že je to psané přesně takhle, a ještě k tomu o tobě.
— Ne, nejsou! Já tu knížku znal nazpaměť ještě před školou. Vždyť jsi mě podle ní učila číst. Zase řekneš, že máš děravou paměť? Ty jsi ale číslo! Pamatuješ si jen to, co se ti hodí, a zbytek klidně vypustíš. A vzpomínáš si, jak jsme šli poprvé do první třídy?
— Jak bych si nepamatovala, sluníčko moje! Dokonce si pamatuju, že kvůli tobě málem nezačalo první zvonění. Nevybavuješ si to?
— Jasně… to jsem se pěkně předvedl. Jeden obrovský deváťák si mě posadil na ramena a nesl mě kolem dokola. Já se bál a ještě jsem svíral zvoneček. Držel jsem ho, aby necinkal, myslel jsem si, že by byl hluk. Nikdo mi neřekl, že právě o to zvonění jde.
— Radku, a co je to za výraz, že ses „předvedl“? Vždyť jsme si slíbili, že nebudeme kazit češtinu.
— Dobře, dobře, omlouvám se… předvedl jsem se, — a chlapec se znovu opřel do gauče a propukl v nakažlivý smích.
— Ty jsi ale lehkomyslný. A přitom už máš deset let.
— Babi, dneska je můj den, tak mi to odpusť…
Vtom někdo zaklepal na dveře. Radek se rozběhl otevřít. „Určitě kluci,“ zavolal radostně. Jenže na prahu stála Kristýna Starýová, nejistá, jako by nevěděla, zda smí vstoupit.
— Mami… tedy, promiňte… tetičko Kristýno, mám zavolat babičku?
— Zavolej ji, prosím.
Miroslava vyšla z kuchyně, ruce si utírala do zástěry. Když uviděla dceru, rozzářila se.
— Kristýnko, dítě moje, to je ale překvapení! To jsi přišla Radkovi popřát k narozeninám?
— To sotva. Mami, nezačínej. Jsem tu kvůli jiné věci. Stěhujeme se s manželem do jiného města a chtěla jsem tě požádat, jestli bys nám nepomohla s prodejem bytu. Inzerát už jsem dala do novin a uvedla jsem i tvé telefonní číslo.
— A napsala jsi tam aspoň, že volat mají večer? Přes den přece pracuji.
— Ty pracuješ?! Proboha, kdy ses na sebe naposledy podívala do zrcadla? Vlasy máš úplně šedivé, jsi bledá… a kvůli cizímu dítěti!
— Ani slovo! Styď se. Bůh tě bude soudit. S bytem pomůžu, ale Radek není žádné cizí dítě. Je mi jako vlastní syn. A už to nikdy neopakuj!
— Dobře, dobře… zůstaň si se svým chovancem z dětského domova. Komu by taky byl jinak potřebný? Mlčet budu. Jen víš, i sousedi říkají, že ses na stará kolena zbláznila…
Vtom Kristýna umlkla. Z chodby se na ni díval Radek. Zrozpačitěla. Chlapec přišel k Miroslavě, pevně ji objal a přitiskl se k ní. Kristýna ten pohled nevydržela, otočila se a odešla, dveře za sebou prudce zabouchla. Radek se babičky držel, jako by se bál, že mu ji někdo vezme. Slzy mu tekly proudem. Miroslava ho hladila po rozcuchané hlavě a utírala mu tvář zástěrou.
— No tak, copak je tohle… takový velký kluk a pláče. Pojď, sedneme si na chvíli. Radku, dones mi prosím inhalátor, nějak se mi špatně dýchá.
Chlapci slzy okamžitě uschly. Bleskově se rozběhl ke starému prádelníku pro inhalátor.
Zima se pomalu chýlila ke konci. Obloha byla šedá a těžká, bez jiskry naděje. Holé větve topolů se natahovaly k nebi, jako by prosily o slunce, ale jejich čas ještě nepřišel. Na dvoře se vrabci hádali o drobky chleba, které jim sypal sousedovic kluk Kamil. Miroslava stála u okna a dívala se ven. Radek se stále nevracel. Náhlé zazvonění telefonu ji vytrhlo z myšlenek.
— Radku, kdepak ses mi zdržel? Ani jsem si nevšimla… asi jsem se zadívala na ty ptáky.
— Promiň, babičko, zdržel jsem se na katedře, — tváře mladého muže se zbarvily do červena.
Miroslava se na něj dívala s otevřeným obdivem. Vyrostl z něj vysoký, modrooký krasavec s pevným bradou a klukovskými dolíčky ve tvářích. I ta největší bručounka v domě, sousedka Petrová, na něj pěla chválu.
— Ty máš ale kluka, Benešová! Krásný, pracovitý a ještě k tomu slušný. Vždycky se pozdraví, ukloní se… ne jako ti dnešní výrostci. Radost pohledět!
— Měla jsem štěstí, Petrová, velké štěstí.
— No, jen to neříkej. Krása je dar shůry, ale chování je výchova. A přiznejme si, málokdo věřil, že ho vychováš, když jsi byla pořád nemocná. A vida — už končí vysokou školu.
To všechno se jí vybavilo, zatímco se dívala Radkovi do očí. On to nevydržel:
— Babičko, tobě se prostě nedá lhát. Nebyl jsem na katedře. Scházím se s jednou dívkou. Miluju ji. Je hodná, tichá, skromná… a má mě ráda. Studuje na jiném oboru, ale letos taky bude končit.
— Zarmoutil jsi mě, Radku. Jak je možné, že o tom nic nevím? Vždyť jsme si nikdy nic neskrývali.
— Bál jsem se ti to říct.
— Proboha živého! Tak honem, zavolej ji. Bydlí daleko?
— Daleko ne… stojí dole v domě.
— Ty darebáku, na tebe by byl řemen! Já tě viděla, jak ses plížil podél zdi. Tak už máme tajnosti…
Radek se raději hned rozběhl ven. Přes pootevřené dveře bylo slyšet, jak ji přemlouvá, zatímco ona se zdráhavě brání. Nakonec ji přivedl dovnitř a hrdě se na babičku podíval: podívej, taková je moje vyvolená. A bylo opravdu na co koukat — dívka mu byla rovna. Světlý cop sahající pod pas, tmavé obočí a nesmělý ruměnec. Jako by vystoupila z jiného století.
— Babičko, tohle je Sofie Němecová.
— Ještě ke všemu jmenovkyně! Děvče milé, ty jsi ale půvabná. Mám radost za Radka. Už jsem se bála, že zůstane sám, pořád nemohl najít tu pravou, — všichni tři se zasmáli. — Pojďte ke stolu, po škole vám určitě kručí v břiše víc než jen žaludeční šťávy.
Dívka se znovu usmála a tiše zašeptala:
— Zbytečně jsem se bála. Máš tak laskavou babičku.
Radek jí radostně stiskl prsty a nadechl se, aby odpověděl…