— Nic nepozná, mami, opravdu se neboj. Ty papíry jí dám večer, až bude úplně vyčerpaná z uzávěrky v práci. Řeknu jí, že jde o dokumenty k daňové úlevě. Nebude to ani číst, jen se podepíše tam, kde jsou křížky.
Milena Modrýová ztuhla u pootevřených dveří do kuchyně. Na okamžik měla pocit, že se jí srdce zastavilo, aby se hned nato rozběhlo tak zběsile, až jí svíralo hrdlo. Ten hlas dobře znala — uklidňující, medově měkký, s příměsí hrané pokory. Patřil jejímu manželovi, Rostislavu Veselému. Muži, se kterým poslední tři roky sdílela byt, postel, ranní kávu i představy o společné budoucnosti.
— Jsi si jistý, synku? — ozvala se Libuše Hájeková. Její tón byl úplně jiný než obvykle. Žádná laskavá přetvářka, žádné sladké úsměvy, které si schovávala pro snachu. Teď mluvila chladně, věcně, tvrdě, jako účetní počítající poslední položky. — Byt je v centru, kupec nebude čekat donekonečna. Už složil zálohu. Jestli Milena začne dělat problémy, budeme muset vracet dvojnásobek. A takové peníze já nemám, to přece víš.
— Žádné problémy dělat nebude, — mávl Rostislav rukou a z kuchyně se ozvalo cinknutí víka od konvice. — Věří mi. Myslí si, že jen rozšiřujeme majetek. A až jí dojde, že byt je prodaný a peníze šly na splacení tvého… no, toho závazku… bude pozdě. Popláče si a pak se s tím smíří. Kam by taky šla? Jsme přece rodina.
Milena se tiše stáhla zpět do tmavé chodby. Nohy měla jako z gumy, bez síly, jako by jí někdo vyndal kosti. V hlavě se jí dokola ozývala jediná věta: „Kam by šla?“
„Toho závazku“? Jakého závazku? A proč se byt, který zdědila po babičce — její jediný opravdový domov, útočiště, které si tolik chránila — náhle proměnil v žeton v cizí hře?
Když se před třemi lety brali, působila Libuše Hájeková jako ideální tchyně. Do ničeho se nepletla, nikdy nepřijela bez ohlášení a pokaždé posílala po Rostislavovi krabičky s domácími koláči. „Zlatá žena,“ říkávala si tehdy Milena, vděčná za své štěstí. Kamarádky ji strašily historkami o despotických matkách, které kontrolují prach na skříních, ale ona měla usměvavou, kyprou paní s vlídnýma očima.
První varovné signály přišly zhruba před půl rokem. Libuše Hájeková si začala stěžovat na zdraví. „Srdce zlobí, tlak lítá, v tom malém bytě se bojím být sama přes noc.“ Rostislav okamžitě navrhl, aby se k nim nastěhovala. „Jen na chvíli, Milenko, než ji doktoři vyšetří.“ Souhlasila. Jak by mohla odmítnout nemocného člověka?
Jenže to „na chvíli“ se protáhlo. Tchyně zabrala obývák a její věci — hromady léků, háčkované dečky, ikony, stará alba — se rozlezly po bytě jako vlhkost. Nejhorší ale byla změna atmosféry.
— Milenko, zase jsi koupila ten drahý sýr? — povzdechla si Libuše při vybalování nákupu. — Proč tolik utrácet? V diskontu mají obyčejný eidam za polovic. Ty s penězi vůbec neumíš zacházet. Rostík se dře od rána do večera a ty je vyhazuješ oknem.
Milena mlčela. Vydělávala dost na to, aby si mohla koupit, co chce. Hádat se s „nemocnou“ matkou manžela jí ale připadalo malicherné.
A Rostislav, který ji dřív vždycky bránil, začal matce přikyvovat.
— Milčo, máma má pravdu. Musíme šetřit. Vždyť jsme přece snili o domě. O vlastním, velkém, se zahradou.
Ten sen byl kdysi společný. Teď, když stála v temné chodbě a poslouchala jejich tlumené hlasy, jí docházelo, že šlo jen o návnadu. O háček, na který chytili její důvěru.
— A co když půjde za právníkem? — ozvala se znovu Libuše Hájeková. — Má přece tu kamarádku, tu Beátu Pospíšilovou, co se motá kolem práva.
— Mami, prosím tě, — uchechtl se Rostislav. — Generální plná moc. Říkám ti, strčím jí to do složky s daňovými papíry. Podepíše oprávnění k nakládání s majetkem a hotovo. Obchod vyřídím sám, její účast nebude vůbec potřeba. A pak už…