„…s právem nakládat s nemovitým majetkem“?
Rostislav Veselý zbledl tak rychle, až to bylo nápadné. Zjevně nečekal, že se bude probírat jednotlivými řádky.
— Kde to tam vidíš? — naklonil se k papírům a nervózně je přitáhl blíž k sobě. — Aha… tohle. To nic není. Úplně běžná formulace, standardní vzor. Prostě se tam vypíšou všechny možné pravomoci, aby se pak nemuselo pořád znovu něco řešit. Člověk nikdy neví, jestli nebude potřeba výpis z katastru nebo nějaké potvrzení. Je to formalita, Mileno. Nedělej z toho drama.
— Formalita? — Milena Modrýová položila pero na stůl pomalu, až demonstrativně klidně. — Udělit ti možnost prodat můj byt je podle tebe maličkost?
— Kdo mluví o prodeji?! — vyletěl Rostislav hlasem, který se zlomil do hysterického tónu. — Ty mi snad nevěříš? Jsem přece tvůj manžel! Všechno dělám pro nás dva! Potřebujeme daňový odpočet, peníze se nám budou hodit!
Ve dveřích ložnice se objevila Libuše Hájeková. Stála s rukama založenýma na hrudi a probodávala snachu tvrdým, neuhýbajícím pohledem. Všechna přetvářka laskavé ženy byla pryč.
— Copak to zase předvádíš, Mileno? — zahřměla. — Rostík lítá, shání papíry, snaží se, a ty se tu cukáš kvůli nesmyslům? Podepiš to a přestaň nám všem zvyšovat tlak. Z tvých scén mi není dobře.
— Vám se zvedá tlak, Libuše Hájeková? — Milena vstala. Strach z ní zmizel, vystřídal ho chladný, soustředěný vztek. — Tak to se nebojte. Hned se vám uleví.
Přešla ke skříni, otevřela ji a vytáhla malou krabičku s listinami k bytu.
— Co to má znamenat? — zbystřil Rostislav.
— Jen si ověřuju pár věcí, — odpověděla klidně. — Mimochodem, Rostislave, víš, co říká trestní zákoník o podvodu? Konkrétně o podvodu spáchaném více osobami po předchozí dohodě.
— Ty ses zbláznila, — zasyčela tchyně a vkročila do pokoje. — Jaký podvod? Jsme rodina! Chtěli jsme to vyřešit co nejlépe!
— Nejlépe pro koho? — otočila se k nim Milena prudce. — Pro vaše věřitele?
Vzduch v místnosti ztěžkl. Ticho bylo tak hutné, že by se dalo krájet. Libuši naskákaly na krku rudé skvrny, Rostislav sklopil oči a vypadal jako provinilý kluk přistižený při lži.
— Ty… tys nás odposlouchávala? — vydechl.
— Slyšela jsem víc než dost, — odsekla Milena. — O záloze. O tom, že „nemám kam utéct“. O tom, že můj byt má zalepit dluhy tvé matky.
— Mileno, počkej, — vyhrkl a vrhl se k ní s nataženýma rukama. — Není to tak jednoduché! Máma se dostala do průšvihu! Podvedli ji, vložila peníze do družstva a ti lidé zmizeli. Úroky naskakují, vyhrožují jí vymahači! Chtěli jsme byt jen dočasně prodat, splatit dluh a pak bychom si vzali hypotéku. Všichni dohromady. Velký dům!
— Dočasně prodat můj byt? — Milena se zasmála, ale ten smích mrazil. — Uvědomuješ si, co říkáš? Chtěl jsi ze mě udělat bezdomovce, abys zachránil mámu před následky její vlastní hlouposti. A zeptal ses mě někdy?
— A proč bych se ptala?! — vybuchla Libuše, když jí došla trpělivost. — Jsi mladá, vyděláš si znovu! Já jsem stará ženská, kvůli těm dluhům mě klidně zabijí! Máš povinnost pomoct rodině! Vzala sis naše jméno, tak musíš nést i naše problémy! Ten byt jsi dostala zadarmo po babičce, sama sis ho nevydřela! Dá se obětovat!
A bylo to venku. Pravda, syrová a nepěkná. Závist, lepkavá a temná. Pro ně bylo její dědictví jen kořistí, na kterou měli nárok.
— Ven, — řekla Milena tiše.
— Cože? — Libuše zalapala po dechu.
— Okamžitě pryč z mého bytu. Oba.
— Ty na to nemáš právo! — zakvílel Rostislav. — Já tady bydlím! Tohle je moje…
— Není tu nic tvého, — přerušila ho. — Nemáš tu ani trvalé bydliště. Jsi hlášený u své matky. V tom bytě, který jste očividně už zastavili nebo prodali, když jste si vyhlédli ten můj. Sbalte se. Máte hodinu. Jestli tu za šedesát minut budete, volám policii. A věř mi, Rostislave, váš rozhovor z kuchyně mám nahraný. Diktafon jsem zapnula hned, jak jsem zaslechla první slova.
Nebyla to pravda. Nic nenahrála. Ale bluf vyšel dokonale. Rostislav zbledl ještě víc.
— Ty jsi nahrála mámu? — zašeptal zděšeně. — Ty… ty jsi nestvůra!
— Okamžitě se sbal, ty idiote! — zařvala na něj Libuše Hájeková.