Libuše Hájeková pochopila, že partie je definitivně ztracená. Sevřela rty a procedila skrz zuby:
— No co, nějak se zašijeme jinde. Svět se nezboří. A hlavně se před touhle… neponižuj.
Vzápětí vletěla do obýváku a s nervózní zběsilostí začala shazovat své ikony a obrázky svatých do igelitových tašek. Plast šustil, rámky cinkaly o sebe.
— Ať ti ten byt zhořkne v krku! — hulákala, zatímco přebíhala chodbou sem a tam. — Ať se udusíš vlastními metry čtverečními! Zůstaneš sama, slyšíš? Sama a k ničemu! Kdo by tě chtěl bez chlapa? Jen sobecká ženská!
Milena Modrýová stála opřená o futra ložnice, ruce pevně zkřížené na prsou. Mlčela a jen se dívala na to divadlo. Uvnitř ji to pálilo. Ne obyčejně — spalující, surovou bolestí. Nehroutilo se jen manželství. Rozpadala se její víra v lidi. Muž, kterého milovala, se ukázal jako hadr, ochotný nechat si pošlapat život podle pokynů vlastní matky.
Jenže skrz tu bolest se dralo ještě něco jiného. Úleva. Obrovská, průzračná. Jako by celé roky vláčela na zádech pytel shnilých brambor a teď ho konečně shodila na zem.
— A co záloha? — ozvalo se náhle od dveří. Rostislav Veselý tam stál s kufrem v ruce a vypadal uboze. Vytahané tepláky, těkavý pohled. — Mami, vždyť jsme přece vzali zálohu… Tři sta tisíc korun. To se musí vrátit.
— Tak ať si je vyžádá od ní! — kývla Libuše Hájeková směrem k Mileně. — Může si za to sama. Zhatila obchod. Ať platí!
Rostislav se na Milenu podíval s náznakem naděje, skoro prosebně.
— Mileno… prosím… Oni nás roztrhají. Nemohla by sis půjčit? Aspoň sto tisíc? Vždyť máš úspory… Napíšeme potvrzení, přísahám.
Podívala se na něj, jako by tam vůbec nebyl.
— Klíče, — natáhla k němu ruku.
Zaváhal.
— Klíče! — vykřikla tak prudce, až v obýváku zazvonila skla ve vitríně.
Trhl sebou, vytáhl svazek z kapsy a hodil ho na komodu.
— Budeš toho litovat, — zamumlal. — Já byl to nejlepší, co tě kdy potkalo.
— Byl jsi můj největší omyl, — odpověděla klidně. — A jsem ráda, že ho napravuju teď, a ne ve chvíli, kdy bych skončila na ulici.
Otevřela vchodové dveře dokořán.
— Sbohem, příbuzenstvo. A zapamatujte si to dobře: jediný hovor nebo zpráva a mířím na státní zastupitelství s oznámením pro pokus o podvod.
Libuše Hájeková vyšla na chodbu se vztyčenou bradou, ale ruce s taškami se jí viditelně třásly. Rostislav se za ní belhal shrbený, zlomený.
Dveře zapadly. Milena otočila klíčem. Jednou. Podruhé. Kovově to cvaklo.
Ticho.
Opřela čelo o studené dřevo. Slzy, které držela pod kontrolou celé hodiny, se konečně utrhly. Svezla se po dveřích na podlahu a rozplakala se nahlas, křečovitě. Oplakávala tři roky života, ztracenou lásku i sny o klidném stáří po boku Rostislava.
Vtom jí v kapse zavibroval telefon. Se slzami v očích ho vytáhla. Zpráva z banky: „Vážená klientko, informujeme vás, že dnes byla dotazována vaše úvěrová historie společností RychláPůjčka s.r.o.“
Milena ztuhla. Utřela si tvář rukávem a otevřela Portál občana. V přehledu posledních úkonů stálo jasně: „Souhlas s nahlédnutím do úvěrové historie.“ Čas: 03:00 ráno.
Rostislav. Zatímco spala, nejen že chystal podklady k prodeji bytu. Pokusil se vzít půjčku na její jméno, aby zalepil akutní díry, než se byt „prodá“.
Vztek přišel okamžitě a vysušil slzy do poslední kapky.
Vstala, zamířila do kuchyně a nalila si sklenici vody. Ruce už se jí netřásly. Otevřela notebook. Nejprve změnila všechna hesla — banky, úřady, e-maily. Pak přes elektronickou podatelnu podala oznámení na policii. Nakonec objednala výměnu zámků.
Pohlédla z okna. Déšť smýval špínu z chodníků a ulic.
— To zvládnu, — řekla nahlas prázdnému bytu. Svému bytu. — Vydělám si. Přežiju. Ale vy…
Představila si Rostislava, jak vysvětluje „kupujícímu“, kde jsou peníze, a Libuši Hájekovou, jak se třese strachy před věřiteli.
— Dostali jste přesně to, co jste si zasloužili.
Napila se vody. Byla svěží a čistá. Stejně jako nový život, který právě začínal. Bez pijavic. Bez lží. A bez tchyně.
Večer si objedná pizzu. S pořádně drahým sýrem. A sní ji sama, pomalu, s chutí — každý kousek jako důkaz své svobody.