Jakmile by pravda vyšla najevo, peníze už by dávno ležely u nich. Prostě by jí tvrdili, že je investovali do výstavby rodinného domu. Ukážou jí betonovou desku, pár vykreslených vizualizací, barevné obrázky z katalogu. A než se naděje, než se „rozjede stavba“ a budou se pořád vymlouvat na papírování, počasí a řemeslníky… uběhnou roky.
Milena Modrýová si instinktivně zakryla ústa dlaní, aby ze sebe nevydala výkřik. Tohle nebyla obyčejná zrada. To byl promyšlený, chladnokrevný plán. Nešlo jen o to, že chtěli prodat její byt. Chtěli ji připravit o všechno, zanechat ji bez prostředků a schovat to za pohádku o jakémsi vysněném domě, který pravděpodobně nikdy neměl existovat ani na papíře.
„Dluhy,“ zaznělo jí v hlavě slovo, které před časem pronesla tchyně. „Vyrovnání tvého případu.“
Před týdnem Milena náhodou zahlédla obálku z banky adresovanou Libuši Hájekové, pohozenou v předsíni. Nečetla ji. Připadalo jí to nevhodné, cizí. Tehdy nad tím mávla rukou. Teď se ale jednotlivé střípky začaly spojovat. Její tchyně, věčně šetřivá žena, která ji dokázala seřvat kvůli dražšímu sýru, se zřejmě zapletla do nějakého průšvihu. Pochybné investice? Úvěry? Možná dokonce finanční past. A teď, aby si zachránila vlastní kůži, byla ochotná hodit byt své snachy věřitelům jako návnadu.
A Rostislav Veselý? Její Rostík. Ten pozorný, starostlivý manžel? Souhlasil. Bez zaváhání. Zradil ji, aniž by se obtěžoval přemýšlet. „Maminčin mazánek,“ problesklo jí myslí, ale hned si to opravila. Ne. Ještě hůř. Byl spolupachatelem.
Potichu, aby ani parketa nezaskřípala, se vrátila do ložnice. Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že jí prorazí hrudník. Nejraději by vběhla do kuchyně, smetla ze stolu všechno nádobí a vmetla jim do obličeje každé slovo, které zaslechla. Jenže se zarazila.
Ne. Křik a scény by ničemu nepomohly. Okamžitě by začali mlžit, omlouvat se, hrát divadlo. „Mysleli jsme to dobře.“ „Děláme to pro rodinu.“ „Špatně sis to vyložila.“ Rostislav by spustil slzy, Libuše by se chytala za hruď. A Milena, se svou povahou, by mohla polevit. Mohla by zaváhat. Možná by jim dokonce uvěřila.
Potřebovala klid. Chladnou mysl.
Posadila se na okraj postele a několikrát se zhluboka nadechla. Chtějí ji vtáhnout do hry? Dobře. Přistoupí na to. Ale tahat za nitky bude ona.
— Milenko, už jsi vzhůru? — nahlédl do pokoje Rostislav. Na tváři měl svůj obvyklý vlídný výraz, v ruce hrnek s kávou. — Udělal jsem ti kávu. Přesně jak máš ráda, s trochou skořice.
Jak to dokázal? Jak se na ni mohl usmívat, když věděl, že ji chce během pár hodin připravit o střechu nad hlavou? Podívala se na něj a poprvé v životě před sebou neviděla manžela, ale cizího, kluzkého člověka.
— Děkuju, — přinutila se odpovědět a koutky rtů se jí slabě zvedly. Úsměv byl křečovitý, ale on si toho nevšiml. Byl příliš zaujatý vlastní rolí.
— Mimochodem, — pokračoval, položil hrnek na noční stolek a sedl si k ní, přičemž ji chytil za ruku. Dlaň měl zpocenou. — Připravil jsem nějaké papíry pro finanční úřad. Pamatuješ, jak jsme řešili ten odpočet za zubaře? Termín končí za pár dní. Všechno jsem vyplnil, stačí jen podpis.
Tak tady to je. První tah.
— Jasně, zlato, — vyprostila ruku, jako by si chtěla upravit vlasy. — Dej mi to. Hned to podepíšu, ať to můžeš poslat.
Rostislav se rozzářil. Vyskočil a za chvíli byl zpátky s tenkou deskou.
— Tady, koukni. Tohle je žádost, tady soupis příloh… a tady, — podal jí list papíru, jehož horní část byla schválně zakrytá jiným dokumentem, — to je jen souhlas se zpracováním údajů pro prostředníka, co to bude vyřizovat. Podepiš se dole.
Milena vzala propisku. Očima přejela po textu. Písmo bylo drobné, ale klíčová slova se jí stejně vryla do mysli: „…zmocňuji Antonína Tesaře jako svého zástupce ve všech institucích… s právem převodu nemovitého majetku… převzetí finančních prostředků…“
Generální plná moc. Skutečná, formulovaná tak, aby se s ní dalo nakládat všude. Buď už byla připravená přes známého notáře, nebo Rostislav spoléhal, že ověření dořeší později. Anebo šlo o jiný nátlakový trik. Jenže byt bez notáře převést nejde.
Takže jejich plán musel být ještě propracovanější. Potřebovali její podpis jako první krok. A potom…?
„Na tom teď nezáleží,“ proběhlo jí hlavou. Podstatné bylo, že už znala jejich úmysl.
— Rostislave, — ozvala se klidně a zvedla k němu oči. — A proč je tady vlastně napsáno…