V kanceláři pasového oddělení se mísil pach levné překapávané kávy, zažloutlých složek a únavy lidí, kteří sem chodili s poslední nadějí. Klára Hrdličková, vedoucí inspektorka, seděla za pracovním stolem vzpřímeně a nehybně, téměř panovnickým způsobem. Na desce před sebou měla vše srovnané s až chorobnou přesností: propisky ležely v jedné linii, štosy formulářů byly zarovnané jako podle pravítka. Nepořádek nesnášela, a to bez výjimek.
„Kláro, pojď se na to mrknout,“ zahihňala se od vedlejšího stolu Tereza Kalousová, sotva dospělá stážistka s věčně pobaveným výrazem.
„Na co přesně?“ odpověděla Klára, aniž by spustila oči z monitoru.
„No… tenhle údaj je nějak povědomý. Leninova ulice, číslo pět, byt dvanáct… Počkej, vždyť to je přece tvoje adresa!“
Kláře ztuhly ruce nad klávesnicí.
„Co s tím má být?“ pronesla najednou ledovým hlasem.
„Že je tam nahlášený skoro celý penzion,“ ukázala Tereza prstem na obrazovku. „Včera tam přihlásili pět lidí. Stanislava Rychlýová, Renata Míkaová, Ladislav Planý… a k tomu dva nezletilí, registrace na pět let.“
Pak se rozesmála: „Ty sis nastěhovala příbuzenstvo z venkova a nic neřekla? Aspoň jsme mohli oslavit rozšíření rodiny!“
Do místnosti nahlédl vedoucí oddělení Radim Vaněk.
„Co je to tady za veselo?“ ušklíbl se. „Hrdličková, ty jedeš na gumový byt? Dej pozor, ještě tě donutím platit vyšší daně.“
Zasmál se vlastnímu vtipu a zmizel na chodbě. Tereza se přidala.
Klára mezitím přešla k jejímu počítači. „Otevři mi naskenovanou žádost.“
Na monitoru se objevil formulář k registraci pobytu. Vlastník: Kryštof Vysoký. Souhlas druhého vlastníka – Kláry Hrdličkové: přiložen.
Přiblížila detail podpisu. Klikyháky v kolonce sotva vzdáleně připomínaly její skutečný podpis, křečovité tahy ruky někoho, kdo se snažil opisovat podle pasu.
„Kryštofe,“ proběhlo jí hlavou. „Ani falšovat to neumíš pořádně. Zbabělče.“
Nepřišel žádný záchvat, žádná panika. Jen chladná, prázdná jistota.
Beze slova stiskla tlačítko „Tisk“.
Výpis z domovní knihy.
Kopie falešné žádosti.
Papíry srovnala, zasunula do desek a uložila do kabelky.
„Terezo,“ řekla klidně, až nepřirozeně vyrovnaným tónem, „kdyby se někdo ptal, řekneš, že šlo o chybu v databázi. Vyřeším to.“
Stážistka přikývla, náhle bez úsměvu.
Cestou po schodech Klára poslouchala ostré klapání vlastních podpatků. U dveří bytu zasunula klíč do zámku, ale neotočil se. Zevnitř se ozýval rámus, jako by někdo pustil pračku naplněnou cihlami.
V hlavě se jí ozvala jeho obhajoba: jsou tu jen kvůli důchodu, říkal, když k nim přihlašoval celý zástup příbuzných. Tehdy mlčela, tiskla dokumenty a strkala je do tašky.
Teď se dveře prudce otevřely a Klára se ocitla tváří v tvář tomu, co ji čekalo za prahem.