…hlas mu ztvrdl. „Dala jste souhlas s přihlášením těchto osob k pobytu?“
Blanka Benešová vyskočila ze židle tak prudce, až se převrhla židle. „Samozřejmě že ano! Vždyť je to rodina!“ mávala rukama a ukazovala ke stolu. „Tady je přece žádost!“
Klára Hrdličková se zvedla pomalu, klidně. Vytáhla zpod stolu tenkou složku a otevřela ji. „Pane majore, žádný souhlas jsem nikdy neposkytla,“ řekla pevným hlasem. „Podpis na tom dokumentu není můj. Tady jsou vzory mého rukopisu a tady kopie žádosti, kde jsou zjevné známky padělání. Současně podávám trestní oznámení na Kryštofa Vysokého a na osoby, které úmyslně uvedly nepravdivé údaje.“
Vzduch v pokoji ztěžkl. Nikdo se ani nepohnul.
Blanka Benešová si přitiskla dlaň na hruď, tentokrát bez přehrávání. „Kláro… ty chceš nechat zavřít mého syna?“
„Ne,“ odpověděla Klára bez zaváhání. „To on se do té situace dostal sám. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že se mnou může zacházet jako s nulou.“
Major beze slova pokynul strážníkům. „Dobře. Kryštof Vysoký pojede na služebnu k podání vysvětlení. Renata Míkaová a Ladislav Planý také – prověříme oprávněnost pobytu a zrušíme registraci. Za fiktivní přihlášení hrozí pokuta až pět set tisíc korun. Připravte se.“
Kryštof se sesul. „Kláro, prosím! Nedělej to! Všechno napravím, přísahám!“
Renata spustila nářek, jako by se svět bortil. „Lidičky, co se to děje!“
Major se krátce podíval na Kláru a téměř neznatelně mrkl. „Paní Hrdličková, můžeme to vyřešit i mírněji. Pokud dotyční byt okamžitě opustí a hned sepíšou zrušení registrace…“
Klára sjela očima na hodinky. „Máte patnáct minut. Sbalíte se a zmizíte. Navždy.“ Pak se otočila ke Kryštofovi a přistoupila těsně k němu. „A ty zítra půjdeš se mnou k notáři. Svůj podíl v bytě na mě převedeš darovací smlouvou. Jako náhradu za morální újmu. Souhlasíš?“
„Ano! Se vším souhlasím!“ vykřikl zlomeně.
„Tak to napiš. Hned.“
Za čtvrt hodiny byl byt prázdný. Příbuzní zmizeli rychleji, než přišli. V předsíni zůstaly jen Ladislavovy gumáky – tichý památník lidské hlouposti.
Kryštof seděl v kuchyni, hlavu v dlaních. Před ním ležel papír s vlastnoručním závazkem převodu podílu.
Klára se rozloučila s majorem Dušanem Kučerou a podala mu krabičku s tlačenkou. „Děkuju.“
„Rádo se stalo. Pořádek musí být,“ usmál se.
Vrátila se ke stolu a posadila se naproti manželovi.
„Kláro…“ zašeptal. „Ty bys mě vážně nechala zavřít?“
„Jez salát, ať neokorá,“ odpověděla klidně.
Venku už duněly první novoroční ohňostroje. Kryštof mlčky žvýkal olivový salát, zatímco starý rok končil.