Na balkoně si Ladislav Planý klidně odklepával popel přímo do Klářiných květináčů.
„Ty se tady, Kláro, moc nerozčiluj,“ odbyla ji Renata Míkaová ve chvíli, kdy ji Klára poprosila, ať se v bytě nekouří. „My jsme tu přece přihlášení. Máme právo tu bydlet. Kryštof říkal.“
„Ano,“ přikývla Klára chladně. „Pravidla platí pro všechny.“
Vzápětí si oblékla kabát, vyšla před dům a vytáhla telefon.
„Dušane Kučero? Zdravím, tady Klára Hrdličková. Vzpomínáš, jak jsem tvému synovci zařídila pas bez čekání? Teď bych potřebovala laskavost. A hned. Mám tu podezření na takzvaný gumový byt. Vypadá to na podvod s dávkami a fiktivní přihlášení. Ne, nejsou to cizí lidé. Rodina. Ti úplně nejbližší. Dorazíš jednatřicátého s hlídkou? Odměna jistá – domácí tlačenka z hovězích kolen. Platí.“
Na Silvestra se místo zvonění rolniček ozvalo ostré zazvonění. „Kdo je tu hlášený k pobytu?“ zahřměl hlas od dveří a Renata se zakuckala kuřecím stehýnkem.
Klára mezitím připravila stůl, jako by se nechumelilo: kaviár, pečené maso, několik druhů salátů. Příbuzenstvo zářilo spokojeností.
„Tak tohle se povedlo!“ rozplývala se Blanka Benešová. „To je hostina! Konečně ses vzpamatovala, Klárko. Pochopila jsi, že rodina se ctí.“
Kryštof Vysoký byl bledý, ale nutil se do úsměvu. Myslel si, že bouřka přešla a manželka už má po vzteku.
„Na zdraví!“ zvedla Renata přípitek s mastnou kostí v ruce. „Ať držíme při sobě a žádné protivné ženské nás nerozdělí!“ Významně se zadívala na Kláru.
Klára pozvedla sklenici s vodou. „Za dodržování zákona,“ pronesla tiše.
V tom se ozval dlouhý, neodbytný zvonek.
„Koho to sem čerti nesou?“ zamručel Ladislav. „Že by Ježíšek?“
Dveře otevřel Kryštof.
Na prahu stál Dušan Kučera, policejní major z oddělení cizinecké a pobytové agendy. Za ním dva statní seržanti v neprůstřelných vestách, zbraně připravené.
„Kryštof Vysoký?“ zahřměl major tak, že se zachvěla lampa.
„Já…“ hlesl.
„Kontrola pobytového režimu. Máme hlášení o fiktivní registraci osob. Vstoupíme.“
V místnosti nastalo hrobové ticho, Renatě vypadlo z ruky stehýnko.
Major si přísně prohlédl osazenstvo. „Takže Renata Míkaová, Ladislav Planý… podle výrazů ve tváři naši staří známí. Kdo je vlastníkem bytu?“
„Já… a manželka,“ ukázal Kryštof na Kláru.
„Paní Hrdličková,“ obrátil se k ní major. „Dala jste sou…“