Na prahu stál asi sedmiletý kluk, špinavý od hlavy k patě, oblečený jen do vytahaného nátělníku a punčocháčů, které mu sjížděly ke kolenům. V ruce svíral Klářin sběratelský porcelánový zvoneček, jeden z těch, které měla vystavené ve vitríně.
„Hele, teto, a ty jsi kdo?“ zeptal se bezelstně a druhou rukou si šťoural v nose.
Klára Hrdličková vstoupila dovnitř a hned zakopla o hromadu bot. Poházené holínky, okopané polobotky i gumáky obalené zaschlým blátem vytvořily v předsíni překážkovou dráhu. Místo obvyklé vůně levandule se tu držel těžký odér smažené cibule, alkoholu a laciných cigaret.
Z kuchyně se vyvalila Blanka Benešová, její tchyně. Hlučná, rozložitá žena v křiklavém županu – přesně tom, který jí Klára kdysi koupila na chalupu.
„No sláva, Klárka dorazila!“ zahalekala a roztáhla ruce k objetí. „My už jsme se tu pěkně zabydleli!“
Klára se obratně vyhnula jejím pažím. „Co se to tady děje, Blanko? Kdo jsou všichni ti lidé?“
„Jak kdo?“ podivila se tchyně. „Renata Míkaová, moje sestřenice, její chlap Ladislav Planý a děti. V Plzni si potřebují spravit zuby a Vašek si musí najít práci. Přece je nenecháme v hotelu, ne? Jsme rodina.“
Z koupelny vyšla další žena, s ručníkem omotaným kolem hlavy. Na sobě měla Klářin vlastní froté župan.
„Jé, paní domácí,“ zabručela hlubokým hlasem. „Hele, máš hrozně řídký šampon. Vylila jsem skoro půlku lahve a stejně to málo pěnilo. A teplá voda sotva tekla, měla bys zavolat instalatéra.“
Klára se podívala do obýváku. V rohu, zabořený v křesle, seděl Kryštof Vysoký a upřeně hleděl do země.
„Kryštofe,“ řekla klidně. „Pojď se mnou na chvíli.“
V ložnici padl na kolena dřív, než stihla zavřít dveře. „Kláro, promiň! Máma mě donutila. Říkala, že je to jen kvůli důchodu. Plzeňské příplatky, doktory… Já jsem jí nemohl říct ne.“
„Zfalšoval jsi můj podpis,“ odpověděla chladně. „To je trestný čin.“
„Ale kdo by to řešil?“ sykl. „Jsou to přece naši. A ty pracuješ na úřadě, nějak to uhladíš.“
Podívala se na něj s otevřeným odporem. „Uhladím? Udělal jsi z mého bytu noclehárnu, ohrozil jsi mě v práci a ještě čekáš, že tě budu krýt?“
Do dveří ložnice začalo bušit. „Hej, mladý, pojďte ven!“ křičela Renata. „Stůl je prostřenej! Kláro, nehraj si na paní domu a pojď pomoct!“
Klára vyšla ven s klidnou tváří. „Samozřejmě,“ usmála se. „Jen se tu pohodlně zařiďte. Blíží se Nový rok. Čeká vás oslava, na kterou jen tak nezapomenete.“
Následující tři dny se její život změnil v chaos. Renata zabrala kuchyň, smažila řízky na sádle a ten pach se zažral do závěsů, stěn i Klářiných vlasů. Děti čmáraly fixami po zdech. Ladislav Planý si zapaloval jednu cigaretu za druhou a kouř se líně plazil bytem…