— Co to má znamenat? — vyhrkl Tomáš Kolář a nevěřícně se zahleděl na dokumenty.
— Výsledky genetických testů, — pronesla klidně Karolína Pavlíčeková. — Ty děti, na kterých ti tak záleží, nejsou ve skutečnosti tvoje.
— Jak… že nejsou moje? — zůstal stát jako opařený Tomáš.
— Přesně tak, jak to slyšíš, — ušklíbla se Karolína a bezstarostně se napila džusu. — Biologicky s nimi nemáš nic společného.
— Překvapení, co? — dodala s posměšným úsměvem. — Aspoň jsi mě mohl pozvat, nejsme přece cizí lidi.
— No… já… — zakoktal Tomáš, očividně zaskočený.
— Nevadí, já si poradím sama, — kývla Karolína směrem k bytu. — Tak mě pustíš dál?
— Tak pojď, — ustoupil stranou.
— Neboj, dlouho se nezdržím, — utrousila, když kolem něj procházela. — Spíš taková zdvořilostní návštěva, mám ještě jiné věci na práci.
Zamířila do prostorného obýváku, kde byl slavnostně prostřený stůl.
— No to se nám tu někdo ukázal! — vyjela Ladislava Modrýová. — Nestačilo ti, jak jsi Tomášovi kdysi zničila nervy? Rozhodla ses mu zkazit i kulaté narozeniny?
— Zdravím vás, bývalá tchyně, — křivě se pousmála Karolína. — Pořád ještě vám neodepisují absence tam nahoře?
— Mami! — ozvali se Šimon Planý a Patrik Válek zároveň.
— Přesně tak, mami! — odsekla Karolína a sjela je pohledem. — Mohli jste mě vzít rovnou s sebou.
— Vždyť ty s tátou skoro nemluvíš, — namítla Adéla Kratochvílová.
— S tebou už vůbec nehodlám mluvit! A ty si říkáš dcera? — ušklíbla se Karolína. — Tiše ses sbalila a zmizela, ani slovo!
— Tohle není tvůj byt, — zvýšila hlas Ladislava Modrýová. — Nebudeš tu nikoho komandovat!
— Jsou to moje děti! — prohlásila Karolína tvrdě.
— U sebe doma si s nimi dělej, co chceš, — rozohnila se Ladislava a zvedla hůl. — Křič, poroučej nebo je sem zase pošli, jak máš ve zvyku. Tady velím já a klidně tě vyhodím!
— Ale no tak, — mávla rukou Karolína. — Děti mi nikdo nevezme a s vámi se hádat nemám náladu.
Do místnosti vstoupil Tomáš s příbory pro nečekaného hosta.
— Jestli už nikdo další nepřijde, můžeme si sednout, — poznamenala Karolína s ironickým úsměvem.
— Strpíme tě, — procedila Ladislava a posadila se ke stolu.
Dvojčata Šimon a Patrik zaujala místa na jednom konci, Adéla se usadila vedle babičky. Tomáš se posadil do čela stolu jako oslavenec a Karolína si sedla přímo naproti němu.
— Jako za starých „dobrých“ časů, — ucedila Karolína. — Kompletní rodinka pohromadě.
— Rodina jste nikdy pořádně nebyli, — zamumlala Ladislava.
— Mami, nechme to být, — požádal Tomáš. — Nemá smysl se vracet k minulosti.
— Já bych se k ní nevracela, kdyby mi ji někdo nepostavil rovnou před oči! — rozčilovala se Ladislava. — Kdyby aspoň mlčela, ale ona si bez jedovaté poznámky nedá pokoj. Já bych ji přes práh nepustila!
— Stejně už nepřijdu, — zasmála se Karolína. — Jen jsem se stavila ze sentimentu, na chvíli.
— Kdybys šla rovnou dál, nikomu bys nechyběla, — bručela Ladislava.
— Prosím, nechme staré hádky, — vložila se do toho Adéla. — Sešli jsme se, abychom popřáli našemu milovanému tatínkovi k jubileu, ne abychom se hádali.
— Přesně tak, tati! — zvedli Šimon a Patrik sklenice s džusem a otočili se k Tomášovi s totožným výrazem ve tváři.
Karolína si kritickým pohledem přeměřila stůl.
— Aha, jasně… — uchechtla se. — Suchý režim a zdravý životní styl! — dolila si džus. — Tak tedy do stovky! Není divu, že se s vámi žádná oslava nikdy pořádně nerozjede.
— Už budeš konečně zticha? — okřikla ji Ladislava Modrýová a v místnosti zhoustlo napětí, které naznačovalo, že slavnostní část večera teprve začne.