Ladislava Modrýová se prudce narovnala a probodla Karolínu pohledem.
— Když tě pustili ke stolu slušných lidí, tak se podle toho chovej! Sedni si a drž jazyk za zuby!
— No dobrá, dobrá… — mávla Karolína rukou, jako by odháněla obtížný hmyz. — Tak si klidně pokračujte ve svém slavnostním programu.
Šimon Planý si odkašlal a letmo pohlédl směrem k matce, jako by si ověřoval, zda už nehrozí další výbuch.
— Tati, — začal opatrně, — sešli jsme se tu především proto, abychom ti popřáli k narozeninám. Padesátka je přece jen důležitý milník.
— Spíš jen číslo, — ucedila Karolína. — Neználku.
— Významné jubileum, — opravil se Šimon klidně. — A přejeme ti, aby se ti v životě dařilo a byl jsi spokojený. Máme tě rádi.
— Přesně tak, tati, — navázal Patrik Válek.
Byl o pár minut mladší než Šimon, a tak mu přenechal první slovo. Teď však cítil, že je řada na něm.
— Tati, — lehce zčervenal, — jsi ten nejlepší táta, jakého si člověk může přát. Já, Šimon i Adéla jsme strašně rádi, že právě ty jsi náš otec. Upřímně… lepšího bychom si ani nedokázali představit.
Od židle vstala Adéla Kratochvílová. Byla nejmladší, ale i jí už bylo dvacet.
— Tatínku, všechno nejlepší k narozeninám, — řekla jemně. — Přeju ti, abys zůstal takový, jaký jsi vždycky byl. Hodný, laskavý a ochotný pomoct. Nikdy jsi nás neodmítl, když jsme tě potřebovali. Kéž by každý měl takového tátu…
Na okamžik znejistěla a sklopila oči.
— Prosím, podejte mi kapesník! — zvolala Karolína teatrálně. — Úplně mě to dojímá, slzy mi tečou proudem.
— Místo hraní divadla bys mohla aspoň popřát bývalému manželovi, když už jsi dorazila, — procedila Ladislava Modrýová skrz zuby.
— Popřát? To není problém, — usmála se Karolína a její úsměv byl až nepříjemně klidný. — Dokonce jsem přinesla i dárek.
Z kabelky vytáhla několik listů papíru a bez váhání je hodila doprostřed stolu.
— Co to má znamenat? — zeptal se Tomáš Kolář zmateně.
— Výsledky testů DNA, — odpověděla Karolína ledovým hlasem. — Ty děti, na které jsi tak pyšný… nejsou tvoje.
— Jak to myslíš, že nejsou moje? — zůstal Tomáš jako opařený.
— Úplně doslova, — pokrčila rameny a napila se džusu. — Nejsi jejich biologický otec.
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Přítomní jen nevěřícně zírali, neschopní slova. Jediná, kdo se vzpamatoval, byla Ladislava Modrýová.
— Já to říkala od začátku! — vyhrkla. — Věděla jsem, že je to ženská k pohledání!
Rozhodnutí Tomáše Koláře oženit se s Karolínou Pavlíčekovou se nelíbilo téměř nikomu. Výjimkou byl on sám, Karolína a její rodiče.
Jeho matka, Ladislava Modrýová, ho tehdy varovala hned na rovinu:
— Synku, měl by ses na tu dívku podívat pořádně. Nevzbuzuje ve mně důvěru.
— Mami, vždyť je úplně normální, — mávl nad tím rukou Tomáš. — To jen mluví tvoje mateřská žárlivost.
— Možná máš pravdu, — ustoupila, aby se nehádali. — Ale něco mi na ní nesedí. Cítím v tom háček.
— Jaký háček? — smál se Tomáš.
— Říká správné věci, ale v očích má něco jiného. Něco, čemu nerozumím. Nechceš se svatbou ještě počkat? Zkuste spolu prostě žít…
— Je rozhodnuto, — usekl to Tomáš. — A věřím, že brzy uznáš, že ses mýlila.
Ladislava se na věc dívala očima ženy, která syna vychovala sama, a její obavy nebyly bezdůvodné. Tomáš však neposlouchal ani přátele.
— Proč tak spěcháš? — ptal se ho Bohuslav Modrý. — Půl roku spolu bydlíte, tak v tom klidně pokračujte. K čemu je svatba?
— To mluvíš jako někdo, kdo se závazků bojí, — oponoval Tomáš. — Já to beru vážně. Nechci ženu, kterou miluju, urážet tím, že s ní jen tak žiju bez manželství.
— Tomáši, že tě má omotaného kolem prstu, to je jasné, — začal Bohuslav, ale jeho slova už Tomáš nechtěl slyšet…