…a pokračoval už ostřeji, protože cítil, že kamarád překračuje hranici.
„Copak nevidíš, že ta tvoje Karolína prostě touží po svatbě?“ nenechal se Bohuslav Modrý zastavit. „A jestli jejím manželem budeš ty, nebo někdo úplně jiný, to je jí, upřímně řečeno, nejspíš jedno.“
Tomáš Kolář zbledl. „Jestli se jednou ukáže, že se mýlíš, budu trvat na tom, abys se omluvil. Nejen mně, ale i Karolíně.“
„Když budu vedle, klidně se omluvím celému městu,“ pokrčil Bohuslav rameny. „A kéž bych se mýlil.“
Zpočátku však vše skutečně působilo idylicky. Tomáš a Karolína se vzali. Její rodiče jim přenechali byt a sami se odstěhovali na chatu. Krátce po svatbě Karolína oznámila, že čeká dítě, a v pravý čas porodila dvojčata. O dva roky později přibyla ještě dcera Adéla Kratochvílová.
Když Karolíně skončila mateřská, Tomáš netlačil na to, aby se vracela do práce. Vydělával dost a rodinu bez potíží zabezpečil sám. Dlouho se zdálo, že nemají žádný důvod ke stížnostem.
Až do chvíle, kdy se něco zlomilo.
Když kluci nastoupili do školy a Adéla se chystala nastoupit následující rok, Karolína zničehonic oznámila, že se chce rozvést.
„Karolíno, co se děje?“ nechápal Tomáš. „Vždyť máme všechno. Děti jsou skvělé, rodina funguje.“
„Už tě mám dost,“ pronesla chladně.
„To přece není důvod. To zní absurdně.“
„Pro tebe možná. Mně je z tebe špatně. Jsi pořád tak dokonale správný,“ utrousila s odporem. „Nosíš mi květiny, pomáháš doma, miluješ děti, všechno máš srovnané. To se nedá vydržet! Aspoň kdybys nechával boty v předsíni nebo se choval normálně.“
„Ale to snad není nic špatného,“ vydechl Tomáš zmateně.
„Je to nesnesitelné! S tebou se nedá ani pohádat. Se vším souhlasíš, a když udělám chybu, beze slova to napravíš. To mě ničí.“
„A odkdy je tohle problém?“
„Vedle tebe si připadám méněcenná. A to já nejsem! Zabíjí mě tvoje dokonalost.“
Tomáš se pokusil něco namítnout, ale nedostal šanci.
„Chci, abys zmizel z mého života. Kvůli tobě už nechci nic dělat ani se cítit špatně,“ uzavřela to.
„Karolíno, to je hloupé,“ vyklouzlo mu.
„Stejně se rozvedeme.“
„A děti?“ zeptal se tiše.
„Zůstanou se mnou. Ty budeš platit alimenty.“
„Samozřejmě,“ přikývl Tomáš. „Jen bych se chtěl podílet na jejich výchově.“
„Tak se podílej. Klidně s nimi buď každý den, jen ať tě nemusím vidět.“
Rozvod proběhl bez hádek a scén. Tomáš souhlasil s alimenty ve výši poloviny platu – tři děti něco stojí. Z bytu si odnesl jen své osobní věci a vrátil se k matce.
Za dětmi docházel třikrát týdně po práci, na víkendy si je bral k sobě. Karolína proti tomu nic nenamítala a po roce dokonce naznačila, že by si je mohl nechávat i déle.
„Budeš je vodit do školy i ze školy a hlídej úkoly,“ řekla mu, když ji požádal, aby u něj děti zůstaly pár dní po prázdninách.
„Na jak dlouho?“ zeptal se Tomáš s úsměvem, který sotva skrýval radost.
„Když je u sebe budeš mít třeba měsíc, já si s manželem v klidu vyrazím na dovolenou.“
„Platí.“
Vznikla tím zvláštní situace. Děti žily s matkou jen několik málo měsíců v roce… a zbytek času trávily jinde, což brzy začalo přinášet následky.