Po zbytek roku se děti u Karolíny Pavlíčekové objevovaly jen sporadicky – většinou na pár dní, nanejvýš na týden. Drtivou část času ale trávily u otce. Přesto Tomáš Kolář dál pravidelně odváděl výživné, jako by se nic neměnilo.
Jakmile se jednou opatrně zmínil, že by bylo fér platby přehodnotit, protože se o děti fakticky stará on, Karolína okamžitě vytáhla těžký kalibr. Pohrozila mu, že pokud s placením přestane, zařídí, aby se s dětmi vídal jen jeden jediný den v měsíci. Pro Tomáše to byla nepřijatelná představa. Cit k dětem pro něj byl silnější než jakékoli peníze. Navíc si finančně nestál špatně – kromě běžné mzdy, ze které se alimenty strhávaly, si přivydělával zakázkami bokem. Vyžít dokázal bez potíží.
V době, kdy byl v práci, se o děti s láskou starala jeho matka Ladislava Modrýová. Už byla v důchodu, měla čas i trpělivost a vnoučata pro ni byla středem světa.
Roky ubíhaly. Děti dospěly. Šimon Planý a Patrik Válek po vyučení nastoupili do zaměstnání a pronajali si společný byt. Adéla Kratochvílová se zatím vrátila k matce – vysokou školu měla hned přes ulici, a tak to dávalo smysl.
Když Tomáš slavil padesátiny, všechny děti přišly popřát. Nikdo z přítomných ale netušil, že se objeví i Karolína – jeho bývalá manželka a zároveň matka dvojčat i Adély.
„A k čemu tohle celé má být?“ zeptal se Tomáš klidně a ukázal na dokumenty rozložené na stole.
„Aby sis konečně uvědomil, že jsi celý život platil na cizí děti,“ ušklíbla se Karolína. „Dřel ses, vychovával je… a přitom nejsou tvoje. A teď? Nemáš nic. Žádný smysl, žádnou budoucnost, žádné další děti.“
Tomáš se jen pousmál. „Ty papíry pro mě nemají žádnou váhu,“ řekl vyrovnaně. „Možná nejsme geneticky spříznění, ale pro mě to jsou moje děti. Vložil jsem do nich srdce, čas i energii. Vyrostli z nich slušní lidé. A to mi žádný test nevezme.“
Karolína se otočila k mladým. „Proč tu jen tak sedíte? Vždyť je to pro vás cizí chlap! Nic mu nedlužíte. Celý život za vás jen platil!“
Šimon lehce strčil Patrika do žeber, pak se všichni tři sourozenci podívali jeden na druhého. Nakonec promluvil Šimon, jako nejstarší.
„Když to vezmeme poctivě,“ řekl a díval se matce přímo do očí, „tak jsi nám cizí ty. Táta byl ten, kdo s námi žil. Vodil nás do školy, hrál si s námi, vychovával nás. On nás oblékal, živil, staral se o nás. Ne ty. Takže my nic nedlužíme tobě.“ Odmlčel se a dodal: „A mluvím i za bráchu a Adélu.“ Oba souhlasně přikývli.
„I kdyby nám nebyl otcem po krvi,“ pokračoval Šimon pevně, „pořád jím zůstane. A jestli jsi ty byla skutečnou matkou, o tom se dá hodně pochybovat.“
Karolíně zůstala otevřená ústa, ale odpovědi se nedočkala. Ladislava Modrýová vstala, opřela se o hůl a rázně ukázala ke dveřím. „Ven! Z mého domu okamžitě!“ popoháněla bývalou snachu, dokud nezmizela na chodbě.
Když se za ní zabouchly dveře, Adéla se nesměle obrátila k Tomášovi. „Tati… můžu se k tobě nastěhovat? Nechci s ní být.“
„Samozřejmě, holčičko,“ odpověděl bez zaváhání.
„Tak jedem pro věci hned!“ vyskočil Patrik. „A pak budeme slavit dál.“
Karolína chtěla zničit život svého bývalého muže a sebrat mu poslední smysl. Místo toho přišla o vlastní. Protože její děti se rozhodly zůstat s tím, kdo jim byl skutečným otcem – i když ne tím biologickým.