odpovídala Anežka Němecová s naprostou vážností.
Rostislav Jelínek se rozesmál. Měla ho ráda právě v těch chvílích, kdy se smál, a vůbec ji nenapadlo brát si jeho slova osobně.
„Jen si to spočítej,“ nadhodil pobaveně. „Až ty odmaturoješ, mně bude sedmadvacet. Víš, kdo má sedmadvacet? Stanislav Bednář, náš tělocvikář. Ten už má tři děti a na hlavě se mu rýsuje pěkná pleš.“
„Tak si děti nepořizuj,“ rozhodla Anežka bez váhání. „A pleš mi nevadí.“
Rostislav se znovu rozchechtal a Anežka měla pocit, že jí to dělá radost víc než cokoliv jiného.
Takové přátelství by leckomu přišlo nepravděpodobné, přesto mezi nimi vzniklo. Kdykoliv Rostislav přijel do vesnice na svátky nebo prázdniny, vždycky se u Anežky zastavil. Vozil jí drobné dárky z města, vyprávěl historky, někdy legrační, jindy lehce děsivé.
„Ale mamince to neříkej,“ upozorňoval ji pokaždé. „Jinak to poví té mojí a ta by si přidala další šediny.“
Anežčina máma mu stejně neřekla jinak než „tvůj ženich“. Přitom Rostislav byl neustále zamilovaný do nějaké dívky a Anežce se s tím sám svěřoval. Trápilo ji to, ale nezlobila se. Vysvětlil jí totiž, že dospělý kluk se nemůže zamilovat do nezletilé. Anežka si proto v malém diáři škrtala dny a poctivě počítala, kolik času jí ještě zbývá do plnoletosti. S vervou se učila biologii i chemii, aby se jednou dostala na biologii, stejně jako Klaudie Hrušková, kolem které Rostislav dodnes nedokázal projít bez zájmu. V osmé třídě dokonce maminku přemluvila, aby jí koupila žehličku na vlasy a barvu. Stala se z ní skoro blondýnka, i když vlasy tím dost trpěly.
„Co to se sebou vyvádíš?“ rozčiloval se Rostislav. „Vždyť máš nádherné kudrliny, byla by škoda je ničit.“
Anežka si ale všimla, že všechny jeho známosti byly světlovlásky, a rozhodně se nehodlala vzdát.
Rostislav často vyrážel na expedice a z každé přivezl něco neobvyklého právě jí. Jednou se jí dokonce svěřil.
„Víš, drobku, já ti tolik dlužím. Dodnes nechápu, co mě tehdy popadlo. Byla to hloupost. Co vlastně ta Klaudie? Ani školu nedodělala, hodila rodičům dítě na krk a zmizela. Proč mi kdy stála za to? Ty jsi můj anděl strážný. A představ si, pokaždé když přijedu na nové místo, vždycky tam někde zanechám tvoje jméno.“
„Opravdu?“ vydechla Anežka překvapeně a tváře jí zčervenaly, když si představila, kde všude už její jméno může existovat.