Telefonní vyzvánění Růženu Marekovou vytrhlo od večeře. Sama pro sebe vařila jen výjimečně. Rána přežívala s hrnkem kávy, oběd si dávala v pracovním bistru a večer většinou odbyla sklenicí kefíru nebo čajem s pár sušenkami. Když na ni přišel skutečný hlad, hodila na pánev vajíčka. O víkendech jezdila k rodičům a matka jí pokaždé nacpala tašky krabičkami s jídlem. Odmítnout znamenalo rozpoutat rodinný konflikt.
Právě dopíjela kefír a ukusovala sušenku, když se z pokoje ozvala vtíravě veselá melodie mobilu. Už dlouho si říkala, že by ji měla vyměnit za něco klidnějšího. Ten tón jí lezl na nervy, zavrtával se do hlavy. Nakonec to nevydržela, odsunula sklenici a šla telefon zvednout. Na displeji svítilo neznámé číslo, ale když někdo volá tak urputně, většinou má důvod. Stiskla tlačítko hovoru.
„Ahoj… už jsem ani nedoufala,“ zazněl ze sluchátka hlas, který poznala okamžitě, přestože uplynula spousta let. Vnitřní hlas vykřikl: Polož to!
„Prosím, nezavěšuj. Potřebuju s tebou mluvit,“ spěchala druhá strana, jako by Růženiny myšlenky slyšela. Byla to Natálie Váleková, někdejší kamarádka.
Růžena mlčela a čekala.
„Nemám se na koho jiného obrátit. Jen ty mi můžeš pomoct. Řekni mi adresu, přijedu. Je to opravdu důležité,“ dodala Natálie po krátké pauze.
Muselo se něco stát. Natálie by jinak nezavolala. Kdysi byly nerozlučné, ale to bylo v jiném životě.
„Dobře, pošlu ti ji v esemesce,“ odpověděla Růžena a hovor ukončila.
Srdce se jí rozbušilo zvláštním, nepříjemným rytmem. Proč vlastně? Při psaní adresy se jí třásly prsty. Odpověď přišla okamžitě: „Čekej.“
Vrátila se do kuchyně, opláchla sklenici a posadila se ke stolu.
Celé roky od sebe zaháněla myšlenky na bývalou přítelkyni. Myslela si, že už odpustila, zapomněla, našla klid. Jeden jediný telefonát však strhl hráz a vzpomínky se na ni sesypaly jako lavina.
Maminka milovala film Školní valčík. Ačkoliv se Československo dávno rozpadlo, ten příběh zůstal živý a překvapivě aktuální. Podle hlavní hrdinky dostala Růžena své jméno. Pokaždé, když se představila, lidé si film okamžitě vybavili.
Na rozdíl od herečky však Růžena krásou nevynikala. Vlasy měla světle plavé, stejně nenápadné jako řasy, oči drobné a šedé. Spokojená nebyla ani se svou postavou. Malá prsa byla jejím stálým komplexem. „Ještě vyrostou,“ utěšovala ji maminka.
Natálie takové starosti neměla. Její hrudník byl plný a pevný a ona ho nosila s okázalou hrdostí. Pohledy kluků na něm uvízly a odmítaly se pohnout dál.
Každé léto posílali Růženu k babičce na venkov. Z někdejší vesnice se mezitím stala chatová oblast. Přes zimu tam zůstávaly obydlené sotva čtyři domy: babiččin, sousedky Jaroslavy Procházkové a ještě dva, kde dožívaly staré manželské páry. K Jaroslavě Procházkové na prázdniny přijížděl vnuk Svatopluk Janeček. Právě s ním Růžena trávila celé léto.
Jednoho roku se však všechno zlomilo. Před sebou už neměla kluka z dětství, ale pohledného dospívajícího. Najednou se styděla rozběhnout se k němu jako dřív. Svatopluk měl ale radost, jako by se nic nezměnilo, a hned ji vytáhl k řece.
Cestou si povídali o všem možném, jenže na břehu Růženu přepadla ostýchavost. Nedokázala se před ním svléknout. Počkala, až vejde do vody, otočila se k řece zády, rychle si přetáhla šaty přes hlavu a skočila za ním dřív, než by si mohl všimnout jejího nedostatečně vyvinutého hrudníku. Nenaplnil se slib, že časem doroste.
Na konci srpna se vždy rozjeli domů a čekali na další léto. Nikdy je ani nenapadlo vyměnit si adresy nebo telefonní čísla. Jako by platilo tiché pravidlo, že venkovský a městský svět se nemají prolínat.
O posledních prázdninách před maturitou Svatopluk nepřijel. Jaroslava Procházková jen poznamenala, že odjel s matkou k moři. Růženu ubíjela nuda, a tak napsala Natálii a pozvala ji na venkov. Ta byla nadšená – žádné prarodiče na vesnici neměla, ten svět pro ni byl úplně cizí. Jeden víkend ji rodiče Růženy vzali s sebou, když jeli dceru navštívit.
A o dva týdny později se stalo něco, co navždy změnilo jejich vztahy a co Růžena dodnes nedokázala úplně vytěsnit…