Svatopluk Janeček se objevil zcela nečekaně. Přijel bez ohlášení a Růžena Mareková ho zprvu sotva poznala. Za ten rok ještě vyrostl, ramena měl širší a působil dospěleji. Husté tmavé řasy zvýrazňovaly jeho hnědé oči – přesně ty, které jí kdysi tolik záviděla. Z chlapce se stal pohledný mladý muž. Růženu v tu chvíli bodlo u srdce, že pozvání na venkov rozšířila i na Natálii Válekovou. Ta se ovšem nenechala dlouho pobízet – sotva ho zahlédla, hned k němu přistoupila a dala se s ním do řeči.
V noci si obě ležely potichu v postelích a šeptaly. Natálie se najednou zeptala, jestli se Růžena se Svatoplukem někdy líbala.
„Prosím tě, to tě napadlo jak?“ ohradila se Růžena. „Známe se od dětství, jsme kamarádi.“
Ještě netušila, jak moc ji tahle lehkovážná odpověď bude brzy mrzet.
Od té chvíle chodili všude společně, jako nerozlučná trojice. Růžena však čím dál častěji cítila, že do toho uskupení vlastně nepatří. Poprvé v životě ji napadlo, že se těší na konec prázdnin a návrat domů, kde se každý rozjede svou cestou a začne se chystat na školu.
Na Svatopluka se pak na celý rok jakoby zapomnělo. S Natálií zůstaly v kontaktu, pořád si říkaly kamarádky. Po maturitě už Růžena na venkov nejela. V zimě zemřela Jaroslava Procházková. Teprve tehdy jí došlo, že Svatopluka možná už nikdy neuvidí. Zpětně si vyčítala, že si tehdy nevyměnili žádné spojení. Jenže požádat rodiče, aby sháněli adresu a telefon u cizí ženy, jí připadalo trapné a nemožné.
Ani s Natálií se už nevídaly tak často. Každá studovala jinde, každá žila jiný život. Navíc se Natálie postupně odtahovala. Když se náhodou potkaly, rozhovor drhnul, slova chyběla a obě spěchaly pryč, jako by se bály ticha.
A pak přišlo pozvání na svatbu.
„Cože? Už v prváku?“ vyptávala se Růžena udiveně. „Není to brzo? A maminka ti to dovolila?“
„A má na výběr?“ usmívala se Natálie spokojeně. „Za chvíli bude babičkou. Budeš mi dělat svědkyni?“
Svatba se konala těsně před Novým rokem. Růženě se sevřel dech, když otevřela dveře svého bytu a na prahu stál Svatopluk. Na okamžik zatoužila, aby se probudila z hrozného snu. Nejraději by utekla, schovala se, zmizela, jen aby nemusela vidět, jak se na sebe s Natálií dívají. Jenže byla svědkyně. Nemohla odejít a všechno zrušit. A Natálie? Ta mohla alespoň naznačit. Kdyby Růžena věděla, koho si bere, na svatbu by nikdy nepřišla.
Na svatebních fotografiích vypadala ze všech nejhůř. Jako jediná se neusmívala, působila ztraceně a cize. Uprostřed hostiny se omluvila a odešla.
Natálie si žádnou vinu nepřipouštěla. Vždyť sama Růžena kdysi tvrdila, že se Svatoplukem jsou jen přátelé. Natálie jí ještě nějaký čas volala, pak se jí narodil syn a jejich cesty se definitivně rozešly. Růžena si zakázala na ně oba myslet.
Jenže s muži to pak už nikdy nešlo. Každého, koho potkala, nevědomky srovnávala se Svatoplukem…
Kolik let uběhlo? Deset? Možná o něco víc. Maminka jí jednou řekla, že Jaroslava Procházková je po smrti a dům na venkově byl prodán. Bydlí tam prý úplně cizí lidé. A teď ten telefonát. Bývalá přítelkyně je na cestě k ní. „O čem budeme mluvit? Proč jsem vůbec souhlasila?“ nadávala si Růžena, když šla otevřít.
Když uviděla Natálii stát ve dveřích, zalapala v duchu po dechu. Téměř ji nepoznala. Byla to opravdu ona? Za deset let se člověk může změnit k nepoznání. Z někdejší krásky nezbylo nic. Byla vyzáblá, prsa jí povadla a bledý obličej lemovaly tmavé kruhy pod vyhaslýma očima.
„Ahoj. Dost jsem se změnila, viď?“ pronesla Natálie. „Můžu dál?“ Hlas měla stejný jako dřív, jen zněl suše, unaveně.
„Pojď do kuchyně,“ vyzvala ji Růžena. „Dáš si čaj?“
Okamžitě zapnula plotýnku pod konvicí a mlčela. Čekala.
„Ty ses nezměnila vůbec,“ řekla Natálie klidně. „Já brzy umřu. Navrhují operaci, ale vím, že ji nepřežiju.“
„Rakovina?“ zeptala se Růžena tiše.
„Ano. Doufala jsem, že to přejde, ale nepřešlo. Až tu nebudu, postarej se prosím o mého syna.“
„Natálie, nepřeháněj,“ začala Růžena nejistě. „Určitě se uzdravíš…“
„Neříkej to,“ přerušila ji. „Bohuslavu Vackovi je devět. Svatopluk to sám nezvládne.“
„A rodiče?“
„Jeho máma se znovu vdala. A moje… tu znáš. Té bych nesvěřila ani květinu. Prosím tě, pomoz mi. Nemám nikoho jiného.“
„Já ale… nikdy jsem neměla děti, nevím, jak s nimi mluvit, bojím se, že to nezvládnu…“
Konvice začala pískat. Růžena vyskočila k plotně a s úlevou se otočila zády, aby skryla slzy, které se jí draly do očí.
„Ten byt je tvůj?“ zeptala se Natálie.
„Ano,“ odpověděla Růžena a rozlévala čaj do hrnků, aniž by se na ni podívala. „Tatínkův kolega odjížděl do zahraničí a prodával ho narychlo a levně. Táta ho koupil pro mě. Mysleli, že se tak dřív vdám.“
„Věděla jsem, že se ti líbil,“ řekla Natálie tiše. „Máš právo se zlobit. Jen mi, prosím, pomoz. Já…“