Nakonec jí to přerostlo přes hlavu a došla jí trpělivost.
„Ty si tu prožíváš osobní apokalypsu? A co Bohuslav? Uvědomuješ si vůbec, že ty jsi přišel o manželku, ale on o mámu?“ vybuchla jednoho dne. „Slyšíš mě? Nemůžu se dívat, jak se zaživa pohřbíváš v láhvi. Končím. Odcházím. Třeba si pak konečně vzpomeneš, že máš syna!“ A skutečně odešla, práskla dveřmi tak, až se byt otřásl.
Ještě ten večer jí zazvonil telefon. Volal Bohuslav. Tiše řekl, že táta je zase opilý. Růžena neváhala ani minutu a znovu k nim přijela.
Půl roku uběhlo skoro nepozorovaně. Jednoho dne se Bohuslav zmínil, že si tatínek našel nějakou ženu.
„Je nepříjemná. Má protivný hlas,“ svěřil se. „Růženo… jestli si ji vezme, bude to moje máma? Já nechci. Raději bych, abys to byla ty.“
Růžena se smutně pousmála. „Já a tvůj táta jsme jen přátelé,“ odpověděla tiše. „Je to dospělý chlap, sám to má těžké.“
„A já snad ne?“ ohradil se Bohuslav.
„Ty vyrosteš a budeš mít svůj vlastní život,“ řekla jemně. „A kdyby ti bylo ouvej, přijeď ke mně. Dám ti adresu. Nebo mi zavolej.“
Od té doby u ní Bohuslav trávil čím dál víc času. Svatopluk pil už ne sám, ale se svou novou společnicí. O víkendech u Růženy kluk i přespával. Svatopluk nic nezakazoval. Otázkou bylo, zda si toho vůbec všiml. Na Natálii jako by zapomněl až příliš rychle.
Přišlo jaro. Na květnové svátky vzala Růžena Bohuslava na venkov. Rodiče tam už byli, zatopili v domě, připravili posezení a grilování. Na vůni masa se objevil nový soused – statný muž po čtyřicítce, žádný krasavec, spíš obyčejný. Vyzařoval z něj klid, jistota a tichá síla. Otec o něm mluvil jen v superlativech.
Bylo zvláštní vídat na sousedním pozemku někoho jiného než Svatopluka. Tenhle muž se nevyptával, nelezl do duše, držel si odstup. Rodiče mu nejspíš leccos pověděli. Otec pak Růženě opatrně naznačoval, že přesně takový chlap by se k ní hodil, ne ten ubrečený, zahořklý Svatopluk.
Když pak Růžena odvezla Bohuslava zpátky do města, vyšla s ním až do bytu a málem se jí sevřelo hrdlo. Vydýchaný vzduch, těžký pach alkoholu. Svatopluk spal na gauči s přítelkyní, jako obvykle opilí do bezvědomí.
Jen stěží ho probrala.
„Tak dost. Bohuslava si beru k sobě,“ oznámila mu chladně. „Až vystřízlivíš, přijedeš si pro něj.“
Svatopluk dorazil až za tři dny.
Začaly letní prázdniny. Růžena přemluvila rodiče, aby si Bohuslava nechali na vesnici, sama za nimi jezdila o víkendech. Pak si vzala dovolenou a vystřídala je. Jednou přijel i Svatopluk. Sotva ho poznala. Zchátralý, oteklý, s tváří poznamenanou dlouhým pitím. Kam se poděl ten pohledný muž, kterého kdysi znala? Prohlásil, že si syna odveze – prý nemá co žít u cizích lidí, on má přece rodinu. Tím myslel svou novou družku, s níž pil.
„Co se z něj stalo… takový to býval kluk,“ kroutila hlavou matka.
Bohuslav však Růženě utíkal čím dál častěji a zůstával u ní přes noc. A ani jednou si rozhořčený otec na syna nevzpomněl, nezavolal. Tak nenápadně uběhl další rok. Bohuslav vyrostl a čím dál víc se podobal svému otci z mládí. Růženě se při pohledu na něj svíralo srdce, jako by se vracela v čase. Stejný úsměv, postava, stejné husté řasy. Celé léto trávil na vesnici – nejdřív s ní, pak s jejími rodiči. Se sousedem chodil na ryby a do lesa.
„Líbíš se mu,“ prozradil jí jednou Bohuslav spiklenecky.
„Neříkej hlouposti,“ odbyla ho.
„A proč ne? Kdyby tě požádal o ruku, tak kývni,“ řekl vážně. „Je to chlap. Ne jako můj táta. S ním se neztratíš.“
„Ty mě snad dohazuješ?“ podívala se na něj přísně. „Co jste si o mně povídali?“
„Nic moc… Jen se ptal,“ ušklíbl se kluk. „Třeba jak bys reagovala, kdyby tě požádal o ruku.“
„Ty malý dohazovači!“ zasmála se Růžena a poťouchle se na něj vrhla. „A co je ti do toho, prosím tě?“
Jenže o pár dní později přišel Luboš Marek a skutečně ji požádal o ruku. Růžena souhlasila.
O rok později Svatopluk zemřel. Otrávil se pančovaným alkoholem, pil ho se svou družkou. Sousedé viděli, že Růžena často přijížděla, pomáhala s pohřbem, a tak se uklidnili – považovali ji za příbuznou Natálie. Bohuslav se natrvalo nastěhoval k Růženě a Lubošovi.
Bolest postupně odezněla, stejně jako hořkost vůči Natálii. Růžena jí dokonce byla vděčná, že si Svatopluka vzala. Jak by asi vypadal její život tehdy? Nikdy by nepotkala Luboše…
„Neexistuje takový žal, který by život nakonec nepřemohl. A to je to největší štěstí… Jinak bychom přece nemohli žít dál.“
Miloslav Petříček