„Zítra mě přijmou do nemocnice. Nemusíš za mnou chodit. Nechám jim na tebe telefon, aby ti zavolali, až…“ Natálie Váleková se zvedla od stolu. Růženu Marekovou znovu bodla do očí její nápadná křehkost, jako by každým dnem mizela.
„A čaj?“ podívala se Růžena na hrnek, kterého se Natálie ani nedotkla.
Odpověď nepřišla. Natálie mlčky zamířila ke dveřím.
„Doprovodím tě,“ vyhrkla Růžena a rychle se za ní vydala.
„Prosím tě, nelituj mě,“ zarazila ji Natálie tvrdým hlasem a chladným pohledem, který nepřipouštěl odpor.
Když se za ní zavřely dveře, Růžena se vrátila do kuchyně. Posadila se ke stolu a dlouho zírala před sebe. Nedokázala přijmout myšlenku, že by tak mladá, půvabná žena mohla prostě odejít ze světa. To přece nebylo možné. Nemohlo se to stát…
Uplynul týden, potom druhý, a telefon mlčel. Růžena několikrát sáhla po sluchátku s úmyslem zavolat do nemocnice a zjistit, jak na tom Natálie je. Vždycky si ale vybavila její pohled u dveří a ruku zase stáhla. „Když se neozývají, znamená to, že operace dopadla dobře. Určitě se zotavuje,“ namlouvala si, aby utišila narůstající úzkost.
Pak zazvonil telefon. Volal Svatopluk Janeček. Řekl, že Natálie dnes v noci zemřela, a nadiktoval adresu. Růžena se okamžitě oblékla a vyrazila k němu.
Otevřel jí zničený muž. Sotva ji pustil dovnitř, otočil se zády, došel do obýváku, sedl si na gauč a zůstal tam sedět, nepřítomným pohledem zabodnutým do prázdna. Jeho syn Bohuslav Vacek seděl na zemi před televizí. Růženě se zdálo, že celý byt je nasáklý beznadějí a bolestí.
„Svatopluku, Natálie si přála…“ začala opatrně. „Co pro vás můžu udělat?“
„Vezmi si Bohuslava k sobě, aspoň na dobu pohřbu,“ vypravil ze sebe skrz zaťaté zuby.
„Já nikam nepojedu!“ vyhrkl chlapec a vyskočil. Bylo zřejmé, že se o tom s otcem už bavili. „Už nejsem malej,“ dodal se vzlykáním.
„On ví?“ otočila se na Svatopluka. „Tak proč? Ať se s maminkou rozloučí,“ řekla tiše.
Svatopluk mlčel. Bohuslav se na Růženu podíval s vděčností.
„Jedli jste něco?“ vzpomněla si náhle.
Odpověď nepřišla. Růžena zamířila do kuchyně. Lednice zela prázdnotou. Pod dřezem našla pytlík brambor, osmažila je a pod stolem objevila sklenici nakládaných okurek. Bohuslav se do jídla pustil s chutí. Svatopluk jen bezcílně pošťoural vidličkou, pak odešel zpět do pokoje, sedl si a dál zíral do zdi.
„Musíš to zvládnout. Kvůli synovi,“ zkoušela k němu Růžena proniknout. „Ty jsi přišel o ženu, ale on o mámu…“
„Proč?“ zasténal Svatopluk, jako by ji vůbec neslyšel. „Tak strašně jsem ji miloval…“
„Musím domů. Zítra přijedu znovu. Slyšíš?“ řekla rozhodně.
Podíval se na ni prázdným pohledem, jako by ji nepoznával.
„Prosím tě, nepij. Mysli na kluka,“ dodala. V lednici zahlédla láhev vodky.
Neodpověděl. Růžena poprosila Bohuslava, aby na otce dohlédl, nechala jim své telefonní číslo s prosbou, ať zavolají kdykoliv, přivolala taxi a odjela.
Ráno jí otevřel rozespalý Bohuslav. Svatopluk ležel v pokoji opilý do bezvědomí, vzduch byl těžký a zatuchlý.
„Dělá to často?“ zeptala se chlapce.
„Od té doby, co máma onemocněla,“ povzdechl si Bohuslav.
Růžena se snažila Svatopluka probudit, ale jen cosi zamumlal a znovu upadl do mrákot.
„Slaboch. Co na tobě vlastně Natálie viděla? A já… já jsem snad lepší?“ utrousila hořce. „Myslel bys aspoň na dítě.“
Společně s Bohuslavem ho odvedli do koupelny. Svalil se do vany a Růžena ho sprchou polévala ledovou vodou. Pak ho donutila převléct se, postavila před něj silnou kávu a zavolala taxi. Bohuslava nechali doma a spolu se pustili do vyřizování všeho kolem pohřbu.
Svatopluk sice působil střízlivěji, ale byl jen stínem, který se vlekl vedle ní. Všechno zařizovala Růžena. Když se pak taxíkem vrátili, šla s ním ještě nahoru zkontrolovat Bohuslava. Jakmile chlapec pochopil, že Růžena se chystá odejít, chytil ji a šeptal rozechvěle:
„Neodjížděj. Bojím se… co když i táta…“
Vyšla ven a taxi poslala pryč. Noc strávila v Bohuslavově pokoji. Slyšela, jak se Svatopluk převaluje, vzdychá a bloudí bytem. Stačilo by vstát, jít k němu, něco říct. Jenže Růžena necítila ani touhu, ani radost z té blízkosti. Všechno v ní vyhaslo. Zbyl jen soucit a hořkost. Svatopluk jí byl cizí – miloval Natálii, ne ji, a to i teď, když už nebyla mezi živými.
Pomáhala s pohřbem i se smutečním pohoštěním. Bohuslav se jí držel jako stínu, protože cítil, že otec ho sotva vnímá. Růžena k nim chodila často, vařila, uklízela. Téměř pokaždé nacházela Svatopluka opilého. A po…