Veronika nakonec přece jen vystoupila, těsně předtím, než by souprava pokračovala dál. Místo aby nasedla na další spoj, vydala se domů pěšky. Potřebovala se projít, vyčistit si hlavu. Byl závěr srpna, den se pomalu ukláněl večeru a teplo ještě neustupovalo, i když už bylo cítit, že podzim stojí někde opodál, připravený vstoupit. Srpen měla Veronika vždycky ráda – dny ještě hřály, ale vzduch byl jiný než uprostřed léta. Hustší, klidnější, prosycený vůní listí a blížící se změny.
Když dorazila domů, usedla do křesla v obýváku. Neměla chuť vůbec na nic. Telefon zůstal ležet stranou, i když zaznamenala, že jí přišly zprávy. Nechtěla je číst. V tu chvíli jí došlo něco, co ji zasáhlo s nečekanou silou – po celá ta léta vlastně nežila svůj vlastní život. A teď, když se vše zlomilo, nevěděla, co bude dál. Jak se s tím má vyrovnat? Jak existovat s vědomím, že Kryštof má jinou ženu? Smířit se s tím nedokázala. Musela si ujasnit, jak bude vypadat její budoucnost bez něj. Najednou viděla, že celý její svět se točil kolem jeho přání, jeho plánů a jeho rytmu. A to byla chyba. S tím je konec. Únava, křivda a těžké myšlenky ji nakonec přemohly a v křesle na chvíli usnula. Probudilo ji až hlasité zabouchnutí dveří – Kryštof se vrátil.
Bez spěchu vešel do pokoje, rozsvítil nástěnnou lampu a když si všiml Veroniky, posadil se naproti ní. Chvíli mlčeli. Ticho bylo hutné, nepříjemné. Nakonec to nevydržel on. Zeptal se, jak se cítí, a dodal, že chápe, jak nepříjemné pro ni bylo to, co viděla. Vzápětí jí ale vyčetl, proč vůbec jela na chatu, když ji o to nežádal. Veronika k němu zvedla hlavu, pousmála se bez radosti a odpověděla, že tentokrát se rozhodla sama. Že už nechce jezdit jen tehdy, kdy jí to on dovolí. Kryštof suše poznamenal, že přesně tohle je výsledek jejích vlastních rozhodnutí.
Odpověděla mu klidně, ale pevně. Řekla, že od této chvíle si bude o svém životě rozhodovat sama a že se ho to už netýká. Zítra podá žádost o rozvod. Kryštof se tomu zasmál, jako by to byl špatný vtip. Zeptal se, kým by bez něj vlastně byla, co by prý chtěla řešit sama, když celý život jen poslouchala jeho pokyny. Jak si představuje, že zvládne být sama. Veroniku to ale už nezlomilo. Uvnitř cítila vzpouru, sílu, která se v ní dlouho hromadila. A také vzdor – chuť začít nový život, přesně takový, jaký si vždy představovala, i kdyby to mělo být jen navzdory němu.
Kryštof byl přesvědčený, že ji to přejde. Myslel si, že se uklidní, on možná ukončí vztah s Vendulou Marekovou – to ještě neměl srovnané – a všechno se vrátí do starých kolejí. Začal jí vyčítat, že zestárla, že už se nehýbe tak svižně jako dřív, že s ním přestala jezdit do hor, že ji občas bolí tělo a nemá dost sil. Vadilo mu, že je pomalejší, že neunese těžké věci, a že už prý nevypadá jako žena v nejlepších letech.
Veronika se na něj zadívala a tiše mu odvětila, že by se mohl podívat i sám na sebe. Že ani on není žádný mladík a že čas se na něm také podepsal. Kryštof okamžitě namítl, že o něj mají zájem mladé ženy, což prý svědčí o tom, že vypadá dobře. Veronika se jen klidně usmála a řekla mu, ať se neuklidňuje falešnými představami – že je přitahují hlavně jeho peníze. Pak beze slova odešla spát do druhého pokoje, čímž mezi nimi definitivně padla další neviditelná zeď.