Ráno mezi nimi panovalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Kryštof Brňák se bez jediného slova oblékl, vzal klíče a odjel do práce. Veronika Tesařová se mezitím vydala vyřídit formality a podat žádost o rozvod. Poté zamířila za dcerou Natálií Kratochvílovou do polikliniky, kde pracovala. Když Natálie domluvila posledního pacienta, zavřely se spolu v její ordinaci a dlouho seděly naproti sobě. Veronika už to v sobě neudržela a propukla v pláč, až musela dcera sáhnout po uklidňujících kapkách, aby se maminka trochu vzpamatovala.
Veronika si zoufale uvědomovala, že už pět let nepracuje, a s obavou se ptala sama sebe, kdo ji v padesáti ještě zaměstná. Natálie mezitím někomu volala; Veronice brzy došlo, že mluví se svým manželem. Zjišťovala, zda je ještě volné místo v květinářství, kde Veronika kdysi působila a odkud odešla na Kryštofův nátlak. Manžel Natálie měl po městě rozjetou celou síť květinových obchodů a zkušených lidí si vážil.
Když Natálie hovor ukončila, usmála se na matku a povzbudivě jí řekla, že se neděje nic výjimečného. Že podobnou zkouškou dnes prochází spousta žen. Navrhla, aby se Veronika vrátila k práci s květinami – vždyť má praxi, vystudovala krajinářský design a v rostlinách se vyzná lépe než kdejaký prodavač. Navíc si její zeť postěžoval, že ne každý zaměstnanec umí zákazníkům poradit, což přináší stížnosti. Z Veroničina návratu by měl upřímnou radost.
Tímto dnem se Veronice otevřela nová kapitola. Osvobodila se od života ve stínu manžela, od jeho neustálého shazování, od výtek, že je pomalejší nebo že si oblékla „špatné“ šaty. V květinářství znovu našla to, co jí bylo vlastní – vytvářet kytice, rozdávat krásu a zlepšovat lidem náladu.
Těšilo ji, když zákazníci odcházeli spokojení. Bavilo ji radit mužům, kteří se v květinách vůbec nevyznali, jaký pugét zvolit pro manželku, dceru, maminku či milovanou ženu. Stálí klienti ji vítali s nadšením a spoléhali na její rady, ať už šlo o výběr nebo o péči o rostliny v době, kdy je nabídka tak pestrá.
Mezi květinami rozkvetla i Veronika sama. V padesáti letech jí znovu jiskřily oči, změnila účes i barvu vlasů, s Natálií vyrazila do obchodů a koupila si oblečení podle vlastního vkusu. Dcera jí sice leccos doporučila, protože se lépe orientovala v současné módě, ale rozhodující bylo, že si Veronika vybírala sama. Nikdo už jí nemohl tvrdit, že zestárla – naopak působila svěžeji, jako by ze sebe shodila těžké břemeno.
S Kryštofem se už nesetkala. Od dcery se dozvěděla jen tolik, že žije na chalupě s další ženou a všem kolem sebe se snaží dokazovat, že je stále mladý. Ať si své iluze klidně pěstuje. Veronika si zvolila vlastní cestu a na ní našla klid i skutečné štěstí.