„Opravdu chceš byt napsat na svou matku?“ Klaudie Mareková neskrývala údiv ani zklamání, když se manželovi zadívala přímo do očí.
„Klaudko, proč to tak hrotíš? Dneska to tak dělá skoro každý. Nikdo netuší, co se může stát zítra,“ mávl rukou Radim Zelený.
„Radime, já si to vysnila jako náš společný domov, místo pro rodinu. Proč to musíš takhle komplikovat?“
Klaudie a Radim spolu žili už tři roky. Dlouho ho přesvědčovala, aby si vzali hypotéku a konečně bydleli ve vlastním, jenže on vždycky našel důvod, proč to ještě odložit. Jednou nebyla vhodná doba, podruhé se mu to zdálo riskantní.
A pak, zničehonic, před pár měsíci souhlasil. Klaudie měla pocit, že se jí splnil sen. S nadšením procházela nabídky bytů, plánovala budoucnost a v duchu si představovala, jak tam jednou budou vychovávat děti. O to větší ránu pro ni znamenalo, když Radim oznámil, že nemovitost přepíše na svou matku.
V jediném okamžiku se všechno zhroutilo. Nešlo o to, že by toužila vlastnit byt sama. Spíš ji zasáhlo poznání, že Radim zřejmě nepočítá s tím, že by s ní chtěl spojit život natrvalo.
Myslela si, že jejich vztah stojí na důvěře, podpoře a vzájemném pochopení. Ano, občas se pohádali, ale to přece patří ke každému páru.
„Bydlení jsi chtěla, tak ho mít budeme,“ prohlásil Radim. „Jen to bude napsané na mámu. Jinak v té koupi nevidím smysl.“
Klaudie chvíli mlčela, než klidně odpověděla: „Možná máš pravdu. Pak je ale lepší ten byt vůbec nekupovat. Nevím, jak to vyřešíme jinak, ale tímhle způsobem určitě ne.“
„Zase začínáš? Uvědom si, že hypotéku budu splácet já. Vydělávám přece výrazně víc než ty.“
„To já vím,“ přikývla. „Jen jsem si myslela, že když jsme manželé, měli bychom se dělit. Vlastně… ne, jinak.“
„Tak jak jinak?“
„Když chceš, můžeme si sepsat předmanželskou smlouvu. Ale ne psát byt na tvou matku.“
„Takovou smlouvu pak můžeš leda použít místo toaletního papíru,“ ušklíbl se. „Zvlášť jestli budeme mít děti.“
„Takže jestli děti budou, klidně je necháš bez střechy nad hlavou, kdyby ses třeba zamiloval do jiné?“ vyhrkla.
„To přece překrucuješ. Samozřejmě že ne. Jen mi to připadá jako rozumné řešení.“
„Radime, rozumné to není.“
„A proč? Můžeš mi to vysvětlit?“
„Chápu, že se snažíš pojistit. Posloucháš historky o proradných a vypočítavých ženách, které se po rozvodu snaží muži sebrat všechno, co má…“