„Samozřejmě že ano! Jsme přece manželé. Ne nějací spolubydlící bez závazků. Jsme rodina,“ vyhrkla Klaudie Mareková bez váhání. „Myslela jsem si, že se opravdu milujeme, ale teď začínám pochybovat, jestli to tak vůbec je.“
„Takže ty bys mě klidně opustila? A já jsem ten, kdo neumí milovat?“ vyštěkl Radim Zelený podrážděně.
„Asi to tak vyznívá,“ odpověděla tiše, ale pevně.
„Větší nesmysl jsem snad v životě neslyšel!“ vybuchl.
Radim se rozčileně zvedl a odešel do vedlejšího pokoje. Klaudie zůstala několik minut sedět bez hnutí, s očima upřenýma do prázdna. Nakonec se ale zvedla a šla za ním. Ležel natažený na gauči, bezstarostně sledoval televizi, jako by se vůbec nic nestalo, jako by mu na jejich hádce nezáleželo.
Uvnitř ji cosi bodlo.
Vypadal tak důvěrně, tak její. Jak by se s ním dokázala rozejít? Co když je to všechno opravdu jen přehnané? Co když ty obavy nejsou nic než řeči cizích lidí, kteří kazí štěstí ostatním? A co když se mýlí ona?
„Dobře,“ vydechla nakonec. „Udělej to po svém. Jestli chceš byt napsat na matku, tak ať je to tak.“
Radim okamžitě vyskočil, rozzářil se a pevně ji objal.
„Uvidíš, všechno bude v pořádku. Jsou to jen hloupé předsudky,“ uklidňoval ji nadšeně.
Klaudie jen přikývla. Uvnitř se jí ale usadilo prázdno, které nedokázala zahnat. Nebyla připravená odejít od manžela kvůli slovům jedné známé. Představa samoty ji děsila víc než pochybnosti.
Byt nakonec koupili a oficiálně ho přepsali na Dagmar Pražákovou. Radim se matce o manželčiných varováních samozřejmě nezmínil. Ani Dagmar z toho neměla dobrý pocit, ale odporovat synovi se nerozhodla.
Jeho starší bratr Tadeáš Král měl za sebou už tři rozvody. I z jeho zkušeností by se dalo leccos vyčíst.
Uplynuly dva roky a Radim náhle vážně onemocněl. Problémy s plícemi přišly nečekaně. Každým týdnem slábl, rapidně zhubl a působil čím dál vyčerpaněji.
Lékaři byli bezradní. Léčbu sice podstoupil, ale výsledky byly mizivé. Jako by se jen oddaloval nevyhnutelný konec.
Klaudie na jejich dávný rozhovor téměř zapomněla. Spíš se mu snažila vyhýbat. Jednoho večera ale narazila na starou fotografii z doby, kdy ještě neměli hypotéku ani nový byt. Vzpomínky se vrátily tak živě, jako by to bylo včera.
„Pamatuješ, jak jsem tě prosila, abys byt nepsal na maminku?“ zeptala se jemně a zadívala se na něj s něhou.
„Pamatuju. Ale byly to hlouposti,“ mávl rukou.
„Ano… úplně zdravý třicetiletý muž, který nepije ani nekouří, najednou těžce onemocní… kvůli plicím,“ dodala tiše a významně, čímž se rozhovor nebezpečně posunul k tématu, které dosud oba odmítali vyslovit nahlas.