…ať už šlo o plíce, nebo cokoli jiného. Tvoje matka je pořád po nemocnicích, věčně jí něco je. To přece nemůže být náhoda!“ zakončila ostře.
Radim Zelený to nevydržel. „Takže ty si jen přeješ, aby byt po mé smrti připadl tobě?“ vybuchl rozhořčeně.
„Samozřejmě!“ odsekla ironicky. „Mým snem je přece dalších pět let splácet hypotéku úplně sama. Radime, co když ještě existuje možnost to zvrátit? Musíme to alespoň zkusit. Prosím, poslouchej mě!“
„Klaudie, těmhle teoriím prostě nevěřím,“ zavrtěl hlavou.
„A já se nechci dívat, jak mi před očima pomalu odcházíš,“ pronesla zlomeně. „Promiň… odcházím.“
Rozhodnutí ji stálo mnoho sil, ale nakonec udělala to, co považovala za jediné správné řešení. Věřila, že po rozvodu už nebude Radim tolik připoutaný k Dagmar Pražákové, že přepíše dokumenty a tím se cosi v jeho životě srovná, vyváží… nebo jak tomu sama říkala.
Když Klaudie odešla, Radim se k jejím slovům znovu a znovu vracel. Nejprve si namlouval, že se jen nechce starat o nemocného manžela. Přesto ho hlodaly pochybnosti, zda na jejích obavách nebylo zrnko pravdy.
Uplynulo několik měsíců, než se odhodlal jednat. Hypotéku nakonec přepsal na sebe. Stejně už neměl co ztratit – lékaři mu dávali nanejvýš půl roku života.
Zpočátku se nic neměnilo. Pak si ale po pár týdnech všiml, že má víc energie. Vyšetření začala vycházet lépe a nemoc ustupovala. Přesto si odmítal připustit, že by to spolu mohlo souviset.
Hlavou se mu honily podivné myšlenky. Co když Klaudie věděla něco, co on ne? Nebo ho snad nevědomky poškozovala a teprve po jejím odchodu se mu ulevilo? Ty úvahy ho děsily.
Ať už byla pravda jakákoli, po půl roce byl zcela zdravý. Dokonce i jeho matka se cítila znatelně lépe. Manželství s Klaudií bylo dávno minulostí.
Jednoho dne ji náhodou spatřil v parku. Procházela se s kamarádkou Martou Vacekovou a působila svěže, klidně, jako by znovu našla chuť do života. Něco se v něm pohnulo.
Klaudie si ho také všimla. Na okamžik se zarazila, pak se jen tiše usmála.
„Jsem ráda, že se máš dobře.“
„Nemohli bychom to zkusit znovu?“ zeptal se s opatrnou nadějí.
„Ne,“ odpověděla klidně. „To už patří minulosti. A já se k ní vracet nechci.“
Otočila se a bez ohlédnutí odešla.