„Ale uvědomuješ si vůbec, že když to uděláš, nic se tím nezlepší?“ pokračovala tiše, ale naléhavě.
„A proč by se nezlepšilo?“ odsekl.
„Slyšel jsi někdy o takzvaných zákonech vesmíru?“
„Prosím tě, to jsou jen pohádky a ezoterické bláboly,“ mávl nad tím rukou Radim.
„Dobře. A co když na tom přece jen něco je?“
„Jaké zákony bych jako měl porušovat?“ ušklíbl se posměšně.
„Říkám tomu investice do minulosti,“ vysvětlovala. „Když děti přepisují byty nebo jiný majetek na své rodiče, dávají tím najevo, že už tady vlastně skončily. Jako by světu oznamovaly, že s budoucností už nepočítají. Přitom by se mělo vkládat do toho, co přijde.“
„To už je opravdu silná káva. Co to meleš za nesmysly?“ vyjel po ní.
„Nevím, jestli je to pravda, nebo jen pověra. Ale existuje názor, že takový krok může člověka přivést k předčasnému konci,“ řekla opatrně. „Vyprávěla mi to Viktorie Tomášeková, pamatuješ? Děláme spolu. Její manžel koupil byt a napsal ho na svého starého otce. Do roka dostal infarkt a zemřel. A půl roku nato zemřel i ten otec. Jako by tím rozsudkem zpečetil osud obou.“
„Větší hloupost jsem snad nikdy neslyšel!“ rozčílil se Radim. „To sis nemohla vymyslet něco uvěřitelnějšího?“
„Já si nic nevymýšlím,“ bránila se. „Jí to před smrtí řekl tchán, jemu zase jeho babička. Ani on tomu nevěřil, ale stejně nechtěl, aby syn ten byt přepisoval. Nakonec ho ale syn přesvědčil. Taky křičel, že je to celé pitomost.“
„A co tedy navrhuješ?“ zeptal se povýšeně.
„Po tomhle rozhovoru mě napadá už jen jediné řešení,“ nadechla se. „Rozveďme se.“
„Tak to snad ne!“ vybuchl. „Tlačila jsi na mě, abych byt koupil, udělal jsem to, a teď najednou mluvíš o rozvodu?“
„Já chtěla rodinný domov,“ odpověděla pevně, „ne rozsudek smrti pro svého manžela a jeho matku. A navíc – jestli si myslíš, že takhle je to správné, že je to chlapské a férové, pak nevidím důvod, proč spolu dál zůstávat.“
Radim už sotva ovládal vztek. Když mu bratr navrhl, aby byt napsal na matku a tím se pojistil, ani ho nenapadlo, že by s tím Klaudie Mareková mohla mít zásadní problém. Tušil, že nadšená nebude, ale věřil, že to časem pochopí.
„Dobře,“ zkusil to jinak. „Vžij se na chvíli do mé situace. Kdybys vydělávala tolik, že bys sama utáhla hypotéku, napsala bys byt na sebe, nebo na nás oba?“
Klaudie se nadechla, jako by chtěla odpovědět bez zaváhání…