— Ty ses snad úplně zbláznila? — utrousil Václav Mlynář, aniž by zvedl oči od mobilu, když kolem něj Tereza Bednářová prošla s kabelou přehozenou přes rameno. — Kam si myslíš, že jdeš?
Zastavila se v předsíni. Prsty už svírala kliku dveří. Za okny se prosincový podvečer dávno přelil v noc, byt byl ponořený do šera a svítilo jen kuchyňské světlo. Staré, nažloutlé, protivné. Přesně to, které jí Václav sliboval vyměnit už v říjnu.
— Mám schůzku s Anežkou. Domlouvaly jsme se… — začala opatrně, ale on ji rázně uťal a konečně odtrhl pohled od displeje.
— Je mi úplně jedno, co máš za kosmetický salon! Až prostřeš pro máminy hosty, pak si klidně běž, kam chceš! — procedil skrz zuby. V hlase měl chlad, který Terezu donutil kliku pustit, aniž si to uvědomila.
Kosmetický salon. Vždycky to říkal tím stejným tónem — posměšně, protahoval slabiky, jako by mluvila o plastové hračce pro děti. Přitom posledního půl roku do toho plánu vložila všechno: úspory z účetní výplaty, večery, energii i víru, že to může fungovat. Anežka už našla vhodný prostor, v pondělí měly podepisovat nájemní smlouvu. Všechno bylo téměř připravené.
— Václave, domlouvali jsme se přece už minulý týden. Netušila jsem, že tvoje máma…
— Teď už to víš. — Zvedl se z gauče. Těžkopádný, v vytahaném tričku s flekem od kečupu. Přistoupil blíž a Tereza ucítila pivo. — Bude nás dvanáct. Máma volala před hodinou — přijede Renata Šimonová s rodinou, Libor Moudrý s manželkou, ještě teta Milena… prostě připravíš stůl. Saláty, chlebíčky, něco teplého. Však víš.
Dvanáct lidí. Uprostřed týdne. Tři dny před víkendem. V den, kdy má ona práci do osmi večer, kdy je potřeba nakoupit, vařit a dát dohromady tenhle věčně přeplněný byt. Tereza sevřela popruh kabely tak silně, až kůže pod prsty zaskřípala.
— Václave, já tu schůzku zrušit nemůžu. Je to zásadní. Když do pátku nezaplatíme zálohu, o ten prostor přijdeme.
Usmál se. Ne obyčejně — koutky úst se mu zvedly tím zvláštním způsobem, jako když někdo slyší naprostý nesmysl.
— Ty si vážně myslíš, že je ten tvůj salónek důležitější než rodina? Máma všechny svolává schválně, chce oznámit… — zarazil se. Tereza si toho všimla. Všimla si toho náhlého ticha i rychlé změny tématu. — To je jedno. Do toho ti nic není. Prostřeš — a hotovo.
Stála tam s kabelou v ruce a uvnitř se v ní něco pomalu převracelo. Nebylo to poprvé. Poslední měsíce se to opakovalo čím dál častěji. Nebo možná už celý rok. Václav se změnil — anebo se jen přestal přetvařovat? Dřív aspoň předstíral, že ji poslouchá. Dřív se omlouval, když vybuchl. Teď už ani to ne.
— Dobře, — pronesla tiše a sundala si kabelu z ramene.
Spokojeně přikývl a vrátil se na gauč. Vzal ovladač, pustil nějakou zábavnou show, smál se vtipům a zapíjel je pivem z plechovky. Tereza zamířila do kuchyně a vytáhla telefon.
„Anežko, promiň, dnes to nezvládnu. Zavoláme si zítra?“
Odpověď přišla téměř okamžitě: „Terko, to je už potřetí tenhle měsíc. Co se děje?“
Co se děje… Podívala se z okna. Město venku blikalo světly, někde tam lidé žili svoje životy, scházeli se, smáli, plánovali budoucnost. A ona stála v kuchyni v huňatém županu, kterému Václav říkal „babičkovský“, a nevěděla, co kamarádce odepsat.
„Všechno v pohodě. Jen jsem unavená. Zítra se určitě uvidíme.“
Položila telefon na stůl a otevřela lednici. Skoro prázdná. Bude muset do obchodu. Dvanáct lidí. Studené mísy, chuťovky, hlavní chod. Možná něco masového? Tchyně má ráda žampionový žlouten — a pokaždé si na něm něco najde. Jednou houby, jindy sýr.
— Terko! — ozvalo se z obýváku. — Už není pivo?
— Není! — odpověděla.
— Tak skoč do obchodu!
Neodpověděla. Místo toho vytáhla ze skříňky blok a začala psát nákupní seznam. Kuře — tři kusy. Brambory — tři kila. Mrkev, cibule, majonéza, vejce… V hlavě se jí sčítala čísla. Vyjde to na pět tisíc korun. Možná na šest. A na účtu jí zbývalo sotva šest a půl tisíce do další výplaty — peníze, se kterými měla úplně jiné plány.