— Zůstaneš u mě? — nadhodila Anežka Martinecová po chvíli. — Aspoň do doby, než si najdeš vlastní bydlení.
— Jestli ti to nebude vadit… — odpověděla Tereza opatrně.
Anežka se zasmála a lehce ji strčila loktem do ramene. — Neříkej hlouposti. Jsme v tom spolu. Teď už jsme parťačky. Budeme to celé stavět bok po boku.
Ten večer proseděly u Anežčiny kuchyňské linky. Pára stoupala z hrnků s čajem, stůl byl pokrytý poznámkami a seznamy. Vybavení, dodavatelé, řemeslníci, propagace… úkolů bylo tolik, že by to ještě před pár týdny Terezu vyděsilo. Teď ale cítila klid. Strach patřil minulosti — době, kdy žila podle cizích pravidel. Teď měl strach zavřené dveře.
Ráno přišlo brzo. Byla středa. Anežka ještě spala, zatímco Tereza tiše vstala, oblékla se a vyšla ven. Prosincový vzduch byl ostrý a čistý, výlohy zářily vánočními světýlky a ulice pulzovala životem. Lidé mířili do práce, z kaváren se ozýval smích, někdo si fotil ozdobené stromy.
Zastavila se v květinářství a koupila si pugét bílých růží. Bez důvodu. Prostě proto, že mohla.
Pak zamířila do salonu — do jejich salonu. Odemkla, vešla dovnitř a položila květiny na parapet. Uprostřed prázdného prostoru se posadila na zem a zůstala tam sedět. Neutíkala před myšlenkami. Nechala je plynout.
Telefon se jemně rozvibroval. Zpráva z neznámého čísla: „Tady Jindřich Vacek. Jak se máte?“
Odpověděla bez váhání: „Dobře. Děkuju vám. Opravdu dobře.“
Za chvíli přišla reakce: „To mě těší. I já jsem se rozhodl. Dnes ráno jsem podal žádost o rozvod. Ať spolu klidně zůstanou — patří k sobě.“
Tereza se pousmála. Bylo zvláštní, jak se dva cizí lidé, propojení jen zradou někoho jiného, dokázali stát spojenci.
Kolem poledne dorazila Anežka spolu s designérkou. Jmenovala se Dita Procházková — mladá žena s výraznými vlasy a tabletem, na němž rychle vznikaly první návrhy. Řešily se odstíny stěn, rozmístění křesel, světla, zrcadla. Tereza naslouchala a přidávala vlastní postřehy. Dita přikyvovala a zapisovala si.
— Máte cit pro prostor, — poznamenala. — To se u klientů často nevidí.
Tereza poděkovala. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy její názor někdo skutečně vzal vážně. Neodsunul ho stranou. Nezlehčil.
Večer, když všichni odešli, zůstala v salonu sama. Seděla na parapetu a pozorovala ulici. Lidé míjeli výlohy, každý se svým příběhem, se svými starostmi i radostmi. A ona byla jednou z nich. Ne opuštěná manželka, ne tichá pomocnice cizí rodiny — jen Tereza Bednářová. Ta, která si otevírá salon. Ta, která začíná znovu.
Telefon zazvonil znovu. Tentokrát to byl Václav Mlynář. Zvedla ho klidně.
— Prosím?
— Terezo… — hlas se mu třásl. — Kde jsi? Přijeď, musíme si promluvit…
— Není o čem, Václave.
— To celé je omyl. Renata… ona sama… já nechtěl…
Tereza se hořce usmála. — Čtyři měsíce omyl? Zajímavé. Podívej, nemám chuť to dál rozebírat. V pondělí podám žádost o rozvod. Byt si nech, nebudu nic požadovat. Peníze, které mám, jsou moje — vydělala jsem si je. Tím to končí.
— Ale Ter…
— Ne Ter. Už ne tvoje Tereza, — ucítila, jak se v ní něco definitivně uvolnilo. — Žij si s Renatou. Hezky.
Hovor ukončila. Jeho číslo zablokovala. Stejně tak číslo tchyně a všechny další kontakty z minulého života.
Venku se rozsvítila světla lamp a začal padat sníh — jemný, tichý, téměř slavnostní. Tereza sledovala vločky tančící ve světle výloh a napadlo ji, že je prosinec. Nový rok je za dveřmi. A s ním i nový začátek.
Zamkla salon a vydala se ulicí dál. V kapse cítila svazek klíčů — těžký, skutečný. V telefonu bylo ticho. V hlavě plány, nápady, očekávání.
A před ní… všechno. Opravdu všechno.
Za měsíc se salon otevře. Přijdou první zákaznice. Anežka bude pečovat o nehty, Dita o účesy. Tereza to celé povede — vlastní podnik, vlastní sen.
A Václav? Ať si žije s Renatou Šimonovou. Ať mu teď velí jeho matka někomu jinému. To už není její kapitola.
Její příběh je tady. V tomhle městě, na téhle ulici, v malém salonu s velkými okny. Tam, kde to voní barvou a nadějí. Tam, kde je konečně sama sebou.