…aby ses to nedozvěděla od nich samotných. Na té večeři mají v plánu všechno oznámit. Váš vztah. To, že je konec. Před všemi. Aby ti nedali prostor cokoliv zpochybnit nebo udělat scénu.
Tak proto. Do sebe to zapadlo s nepříjemnou přesností. Proto na tom Václav Mlynář tolik lpěl. Proto se jeho matka najednou rozhodla svolat rodinu. Nebyla to žádná oslava. Byl to rozsudek. Veřejný, chladný, promyšlený.
Tereza Bednářová se sesunula na židli. V krku cítila tlak, ale slzy nepřicházely. Jen vztek. Ostrý, spalující, takový, jaký už dlouho nepoznala.
— Děkuju, že jste mi to řekl, — pronesla klidně. — A vy… co budete dělat?
Jindřich Vacek chvíli mlčel.
— Ještě nevím. Přemýšlím. Máme dvě děti… — tiše si povzdechl. — Ale jedno vám říct musím: nenechte z vás udělat oběť. Ne tam. Prosím, pochopte mě.
Spojení se přerušilo. Tereza zůstala sedět a zírala na zhasnutý displej. Pak vstala, zamířila do ložnice a otevřela skříň. Na horní polici ležely Václavovy věci. Začala je vyndávat systematicky, bez emocí. Košile, kalhoty, ponožky. Všechno ukládala do velkého kufru, který si kdysi koupili na společnou dovolenou. Před třemi lety. Dovolenou, na kterou nikdy neodjeli — Václav tehdy na poslední chvíli oznámil, že musí pracovat.
Telefon se rozechvěl. Zpráva od Anežky Martinecové: „Terko, prostor nám berou. Majitel čeká do večera. Potřebuju rozhodnutí.“
Podívala se na kufr. Na pečlivě složené košile. Na čtyři roky svého života, které se právě změnily v minulost.
Odpověď napsala bez váhání: „Platím zálohu. Dnes. Buď tam ve dvě.“
Pak otevřela notebook a přihlásila se do internetového bankovnictví. Společný účet. Ten, kde ležely jejich úspory. Dvě stě sedmdesát tisíc korun. Bez ceremonie převedla celou částku na svou kartu. Jediným kliknutím.
Počkala. Asi po patnácti minutách přišla zpráva od Václava: „CO TO MÁ ZNAMENAT? KAM ZMIZELY PENÍZE?!“
Odepsala klidně: „Na salon. A mimochodem — večeře se ruší. Jídlo je v lednici, zařiď se sám. Nebo ať si to odveze Renata Šimonová.“
Telefon přepnula do tichého režimu. Během půl hodiny se objevilo přes dvacet zmeškaných hovorů. Pak hlasová zpráva od tchyně, plná rozhořčení a výhrůžek. Potom znovu Václav — tentokrát zprávy, sprosté a útočné.
Tereza je nečetla. Jen si sbalila svoje věci — doklady, oblečení, kosmetiku. Zavolala taxi. A když auto dorazilo, odešla z bytu bez ohlédnutí.
V taxíku bylo příjemně teplo. Z rádia zněl tichý jazz. Za oknem ubíhalo město — to samé, kde se před čtyřmi lety vdávala s vírou, že všechno dopadne dobře.
— Kam to bude? — zeptal se řidič.
— K přítelkyni, — usmála se. — A pak… začít nový podnik. Kosmetický salon.
A poprvé po dlouhé době měla pocit, že se jí skutečně dýchá.
Anežka ji čekala u dveří prostoru — malého, ale světlého, s velkými okny do rušné ulice. Uvnitř voněla čerstvá barva a cosi nepojmenovatelného, slibného.
— Máš pět minut zpoždění, — poznamenala Anežka, ale hned ji pevně objala. — Co se stalo? Jsi úplně bledá.
Tereza to shrnula stručně. Bez patosu, jen fakta. Anežka poslouchala mlčky a na konci jen zavrtěla hlavou.
— To je hajzl, — řekla potichu. — Dobře. Podepíšeme smlouvu a zbytek vyřešíme potom.
Majitel byl starší muž s laskavým pohledem. Podal jim dokumenty, Tereza se podepsala — ruka se jí třásla, ale hlas zůstal klidný. Záloha padesát tisíc korun odešla z její karty. Bylo hotovo. Prostor byl jejich. Oficiálně.
— Hodně štěstí, dámy, — usmál se na rozloučenou. — Uděláte tu něco hezkého, tím jsem si jistý.
Jakmile odešel, Anežka vytáhla z tašky láhev šampaňského.
— Věděla jsem, že se dnes rozhodne, — řekla a nalévala do plastových kelímků. — Na nás. Na nový začátek.
Napily se. Terezu zalilo teplo — ne z alkoholu, ale z vědomí, že to zvládla. Že si vybrala sebe.
Telefon stále vibroval. Podívala se na displej — třicet dva zmeškaných hovorů. Tchyně, Václav, a několik neznámých čísel. Bez zaváhání telefon umlčela úplně.