Ty peníze. Přesně ty, které si chtěla odložit jako první zálohu na nové vybavení.
Tereza Bednářová na okamžik zavřela oči. Spánky jí bušily, jako by jí v hlavě někdo tloukl kladivem. A pak se to objevilo – náhle, ostře, jako záblesk. Jejich svatba. Čtyři roky zpátky, srpen, horký vzduch a lehké šaty. Václav tehdy předčítal verše, které sám napsal. Byly kostrbaté, ale upřímné, až se jí chtělo brečet. Sliboval, že ji bude nosit na rukou. Že všechno zvládnou spolu. Že budou sehraný tým. Tým… Teď jí to přišlo skoro groteskní.
— Terezo, ty mě vůbec posloucháš?! — vyštěkl z obýváku podrážděně.
— Poslouchám, — odpověděla a otevřela oči. — Jdu tam.
Natáhla na sebe bundu, nohy zasunula do tenisek. Vzala kabelku i peněženku. Na chodbě paneláku to páchlo zatuchlinou a studeným kouřem. Výtah tradičně nejel. Sedm pater dolů, kolem počmáraných zdí, kolem dveří, za nimiž nějaká žena křičela na děti.
Venku ji praštil do tváře mráz. Šla rychle, skoro klusala ke nonstopu na rohu. Kolem projížděla auta, partičky mladých se smály, někdo pózoval u rozsvíceného vánočního stromku. Blížil se konec roku a město se halilo do sváteční nálady. Jen v její hlavě běžel pořád dokola jediný seznam: pivo, kuře, brambory…
Obchod byl přetopený a plný ostrého světla. Bez rozmýšlení naházela všechno do košíku a zamířila ke kase. Účtenka ukázala 6 300 Kč. Platba prošla. Na účtu zůstalo dvě stě korun. Dvě stě korun do sedmadvacátého prosince.
Když se vrátila domů, Václav už spal rozvalený na gauči. Pootevřená ústa, tiché chrápání, mobil položený na hrudi. Televize dál cosi mlela. Tereza složila tašky v kuchyni, v pokoji zhasla a tiše přivřela dveře.
Sedla si ke stolu. Vytáhla telefon a napsala Anežce Martinecové: „Nezlob se na mě. Všechno ti vysvětlím.“
Jenže nebylo co vysvětlovat. Nebo spíš bylo toho až příliš. A začít se bála – protože jakmile by začala, všechno by se sesypalo. Domeček z karet, který poslední měsíce s vypětím sil podpírala, by se zhroutil naráz.
Opřela si hlavu o ruce a zůstala tak sedět v tiché kuchyni. Kapal kohoutek, v lednici poblikávalo světlo. Zítra přijde další den. A pak další. Ve středu dorazí návštěva, ona se bude usmívat a nosit saláty. Tchyně utrousí poznámku o jejích vlasech nebo šatech. A Václav se tomu všemu bude smát spolu s ostatními.
Protože tak to bylo vždycky.
Ráno Václav odešel brzy. Praštil dveřmi, ani se nerozloučil. Tereza ležela a civěla do stropu, poslouchala, jak jeho kroky mizí na schodišti. Na displeji telefonu svítila sedmá hodina. Mohla by ještě spát, ale spánek nepřicházel.
Vstala a zapnula konvici. Dřez byl plný nádobí ze včerejška – samozřejmě ho neumyl. Myla talíře skoro automaticky, když se ozval telefon. Neznámé číslo.
— Prosím?
— Terezo Bednářová? — ozval se cizí mužský hlas, lehce zabarvený přízvukem. — Jmenuji se Jindřich Vacek. Volám kvůli vašemu manželovi.
Srdce se jí propadlo někam do žaludku. Nehoda? Nemocnice? Cizí čísla v sedm ráno nikdy nevěstí nic dobrého.
— Co se stalo? — vydechla.
— Nic vážného. Chtěl jsem vás jen upozornit… osobně. — Odmlka. — Váš manžel má poměr s mojí ženou. Už čtyři měsíce.
Tereza stála s mokrou houbičkou v ruce a nebyla schopná vydat hlásku. V hlavě se rozprostřelo prázdno. Bílé, pískající ticho.
— Jste tam? — zeptal se muž.
— Ano, — zašeptala. — Jak… jak to víte?
— Našel jsem jejich zprávy. Plánují, že se po Novém roce sestěhují. Václav jí slíbil, že se s vámi v lednu rozvede. Tvrdil, že má jasno.
Houbička jí vyklouzla z prstů a s plesknutím dopadla do dřezu. Tereza se chytila okraje stolu.
— Kdo to je? — zeptala se, hlas cizí, dutý.
— Renata Šimonová. Kamarádka vaší tchyně.
Renata. Ta Renata, která má ve středu přijet. Kvůli které se chystá hostina pro dvanáct lidí. Tereza se náhle rozesmála. Hystericky, bez kontroly.
— Jste v pořádku? — znejistěl Jindřich.
— Ano, — dostala ze sebe mezi smíchem. — Jen… on mi přikázal prostřít stůl pro ni. Pro ně všechny. Chápete?
— Chápu, — odpověděl tiše. — Proto jsem volal. Nechtěl, abyste se to dozvěděla až u toho stolu.