„Ach ty moje zlatíčko, dej babičce aspoň nějakou korunku, buď tak hodná,“ zaprosila stařenka a natáhla otevřenou dlaň. Očividně očekávala drobnou odměnu za proud „neocenitelných“ informací, kterými Kristýnu Bednářovou před chvílí zahrnula.
„Babičko, promiňte, ale opravdu u sebe žádné peníze nemám,“ odpověděla Kristýna klidně a poctivě prohledala kapsy kabátu i kabelku. S nepříjemným pocitem si znovu uvědomila, že spoléhat výhradně na platební kartu se někdy dokáže krutě vymstít.
„Ale no tak, copak je to za řeči? Dej nějaké peníze, vždyť jsem se snažila, potěšila jsem tě. Nechci to zadarmo! Já se za tebe budu modlit!“ naléhala žena s obdivuhodnou neústupností.
„Babi, opravdu nemám ani jedinou minci. Hotovost s sebou nenosím, člověk nikdy neví… Mohla bych vám ale koupit něco k jídlu nebo zaplatit lístek na metro,“ nabídla Kristýna smířlivě.
„Tak se svými penězi klidně zalkni!“ zasyčela stará žena s nenávistí v hlase. „Ať ti zaskočí v krku, aby sis na mě pokaždé vzpomněla, až je budeš potřebovat!“ V mžiku se z laskavé babičky stal obraz pohádkové ježibaby.
„Bednářová, nic tím nenaznačuji, ale blíží se propouštění a vy jste u nás nejmladší,“ pronesl Radim Tomášek, vedoucí oddělení, kde Kristýna pracovala. O diplomatickém jednání nemohla být řeč – sotva se objevily první řeči o hromadném snižování stavů, rozhodl se nic nezastírat.
„Ale pane Tomášku, jak to?“ vyhrkla Kristýna. „Vždyť jsem makala naplno, brala přesčasy, přivýdělky, cokoliv bylo potřeba. Sám jste říkal, že mám ve firmě perspektivu…“ Jen s vypětím sil zadržela slzy.
„Tohle si nechte, Bednářová,“ odbyl ji ostře. „Nejá jsem přišel s tím, že se bude škrtat. Firma už nevydělává jako dřív a shora mi nařídili zmenšit oddělení o třetinu. Koho mám podle vás vyhodit? Antonína Tomáška, který tady dře třicet let a za dva roky jde do důchodu? Nebo Helenu Mlynářovou, co sama živí dvě děti?“
„Antonín Tomášek chodí do práce spíš šířit pach alkoholu než pracovat. A děti Heleny Mlynářové jsou skoro v mém věku, ty už nikdo živit nemusí,“ zamumlala Kristýna tiše, ale pak se ještě naposledy pokusila bojovat. „Pane Tomášku, vždyť já pak nebudu mít z čeho žít. Přijdu i o ubytování na kolejích a žádné úspory nemám. Nešlo by to ještě přehodnotit? Prosím…“
Tentokrát se už neudržela a rozplakala se nahlas. Její pláč přitáhl pozornost celého open space, ale v žádném z pohledů se neobjevilo pochopení. Spíš podráždění a otevřená nevraživost.
„No jasně, začne brečet a má to v kapse,“ ozval se z jednoho kouta jedovatý šepot. „Dobře ví, na co zatlačit.“
„Pche, slzy jí stačit nebudou,“ přidal se někdo další. „Večer si zajde za šéfem a poprosí, aby ji nechal na ‚speciální podmínky‘.“ Ten oplzlý náznak Kristýnu donutil zvednout hlavu a rozhlédnout se po kanceláři, ale viníka už zahlédnout nestihla.
„Ale proč se držet při zemi?“ zaznělo posměšně odjinud. „Když se pořádně snaží, nejenže zůstane, ale ještě si polepší…“ Napětí v místnosti houstlo a bylo zřejmé, že posměšky tím rozhodně neskončí.