…a že si tím ještě zajistí povýšení!“ Jakmile ta poznámka dozněla, kancelář vybuchla smíchem. Kristýna Bednářová už to nevydržela – prudce se zvedla, vyběhla na chodbu a dveře za sebou přibouchla, jako by ji někdo bodl.
Byla naprosto otřesená tím, co slyšela. Nejvíc ji bolelo, že ty samé osoby, které si teď s chutí vymýšlely ty nejodpornější scénáře, ještě nedávno bez ostychu chodily právě za ní. Prosily ji, aby za ně vzala směnu, aby zaskočila, zůstala déle, nebo je vystřídala, kdykoli se jim to hodilo. Tehdy byla spolehlivá a ochotná. Teď se z ní stal terč.
„Pane Radime, prosím vás…“ zkusila to znovu, když Radim Tomášek vyšel za ní. „Tohle je vážně nefér. Takhle se mnou jednat nemůžete.“ Hlas se jí třásl, ale on ji odbyl krátkým mávnutím ruky, aniž by se zastavil.
Měla pocit, že jí nálada spadla až na samé dno. Dva roky poctivé práce a takový konec? Přitom si teprve začínala připadat klidnější a vyrovnanější. Firma nebyla bez problémů, to věděla, ale pořád šlo o místo s určitou perspektivou. Nabízela slušný výdělek, možnost růstu a dokonce i ubytování za rozumný poplatek pro ty, kdo ho potřebovali. A teď se zdálo, že o to všechno může během chvíle přijít. Kristýna byla přesvědčená, že její snaha, nasazení i chuť pracovat budou mít váhu. V provozu zůstávalo mnoho lidí v důchodovém věku, kteří klidně mohli odejít a uvolnit místo mladším. Jenže to byla jen její představa, nic víc.
„Dobře,“ řekla si v duchu hořce. „Je čas přemýšlet, co dál. Dokud mě oficiálně nevyhodí, musím si hledat něco jiného. Práci. A nejspíš i bydlení.“
Snažila se tvářit statečně, ale myšlenky se jí pořád vracely k nejhorším scénářům. Se sklopenou hlavou dokončila směnu a pomalu se vydala domů. Nevšimla si ani, že se u ní zastavila drobná stařenka a začala na ni mluvit.
„Děvenko… zlatíčko… neboj se,“ zazněl k ní vlídný hlas, jakoby z dálky. „Všechno trápení se samo rozplyne.“
Kristýna zvedla oči, ale chvíli jí trvalo, než slova skutečně vnímala.
„Promiňte… mluvíte na mě?“
„Na tebe, na tebe,“ usmála se žena. „Říkám, že se nemáš čeho bát. Všechno se srovná. Jen mi pověz, kudy se dostanu k metru.“
„Vím to. Jestli chcete, doprovodím vás, mám to stejným směrem,“ nabídla se Kristýna a automaticky jí vzala tašku. „Aspoň vám ji ponesu.“
Ačkoli se jí nechtělo mluvit ani se usmívat, stará paní se ukázala jako neúnavná vypravěčka, která žádné pobízení nepotřebovala. Vykládala o svém životě, o tom, proč přijela do města i co ji čeká dál. Kristýna většinu cesty mlčela a jen občas přikývla. Až později si uvědomila, že řeč se nenápadně stočila k ní.
„Pročpak jdeš tak zkroušená?“ podívala se na ni stařenka pozorně. „Taková hezká, chytrá a laskavá holka. Ty máš mít radost ze života, ne takový smutek v očích. Já jsem stará a nemocná a přesto se snažím koukat kolem sebe vesele.“
Kristýna se s vypětím sil pousmála a přiznala, že momentálně řeší pár nepříjemností, aniž by zacházela do detailů.
„Ale no tak,“ mávla rukou žena. „Potíže jsou vždycky jen přechodné. Ani se nenaděješ a bude po nich. Uvidíš, že se ti všechno obrátí k lepšímu.“