Kristýna Bednářová ji tiše opravila, že se studiem už má dávno konec a partnera momentálně žádného nemá.
„Ale prosím tě,“ mávla stařenka rukou, jako by to byla malichernost. „Vždyť jsi ještě mladá! Všechno přijde. Uvidíš, že se ti brzy život obrátí naruby – dobrá práce, chytrý manžel, krásné děti.“
Ještě jednou se ujistila, zda Kristýna opravdu s nikým nechodí, a pak se znovu rozpovídala, tentokrát ještě sebejistěji:
„Vidím svatbu. Velkou oslavu. Může to být narozeniny, nebo třeba Silvestr. Nějaká tvoje kamarádka pozve příbuzného… a právě on bude ten pravý.“
„Jenže já skoro žádné kamarádky nemám,“ snažila se Kristýna rozhovor stočit jinam. „A ty, co mám, mají maximálně sestry.“
Jenže stará žena se nenechala vyvést z míry.
„Tak si je najdi! Osud je sice důležitý, ale člověk mu musí jít aspoň kousek naproti,“ pronesla s neochvějnou jistotou, kterou nešlo nijak narušit.
„Děkuju vám. A jsme tady,“ ukázala Kristýna směrem k metru. „Tamhle je vchod na vaši stanici. Já už musím běžet, přijel mi vlak.“ Podala jí tašku, usmála se a vykročila pryč.
„Zlatíčko, počkej!“ ozvalo se za ní.
Než se nadála, stařenka k ní s překvapivou hbitostí doběhla a s přívětivým výrazem spustila:
„Tolik jsem si s tebou povídala, otevřela jsem ti celé budoucí roky, slíbila spoustu dobrého… nebylo by od věci se nějak odvděčit.“
Kristýnu ta přímost zaskočila.
„Moc vám děkuju za hezká slova,“ řekla opatrně. „Ale opravdu u sebe nemám žádné peníze. Všechno mám na kartě.“
„Tak dej aspoň něco,“ naléhala žena a pevně ji chytila za ruku. „Pomoz chudé babičce. Důchod mám malý, sotva vyjdu. Všechno padne na léky. Někdy nemám ani co jíst. Dneska jsem neměla v puse ani drobek.“
Kristýna poctivě prohledala kapsy i peněženku, ale nenašla ani minci. Stařenka ji po celou dobu pozorovala a stále se usmívala, jako by byla odměna samozřejmostí.
„Opravdu mě omluvte, ale peníze nemám,“ zopakovala Kristýna. „Můžu vám zaplatit jízdenku na metro. Nebo pojďme rychle do obchodu, koupím vám nějaké jídlo. Jen prosím rychle, spěchám.“
Výraz ženy se během vteřiny změnil.
„Tak se těmi penězi zadus!“ vyštěkla. „Ať ti zhořknou v krku! Ať se ti všechno pokazí! Zůstaneš sama, bez práce, bez peněz, skončíš na ulici!“
Otočila se a zamířila do vestibulu metra, přičemž se ještě několikrát ohlédla a poslala Kristýně další a další kletby.
Kristýna zůstala stát jako přimražená. Tak tohle mělo být to věštění? Tohle mělo znamenat „všechno se v dobré obrátí“? Upřímně řečeno, její náladu už snad ani nešlo pokazit víc – čekala ji výpověď a podivných lidí už v životě potkala dost i bez téhle ženy.
Když nastoupila do vagónu, ponořila se do pochmurných myšlenek. Pořád se jí vracela slova stařenky, její zlost i kletby. V tom rozrušení vystoupila o stanici dřív, než měla, a teprve venku zjistila, že jí z kapsy zmizela platební karta.
„Skvělé. Teď už vážně nemám vůbec nic,“ zamumlala hořce. „Ani jsem se nestihla těmi penězi zadusit…“
Do nitra se jí začal vkrádat nepříjemný, lepkavý strach. Vždyť jí ta žena přála tolik neštěstí. Jako by nestačila blížící se ztráta práce. Teď to vypadalo, že tím to teprve začíná…