Jako by se nad ní vznášela i kletba té protivné ženy. Právě v té chvíli Kristýna zaslechla zvonění kostelních zvonů. Malý kostelík stál nedaleko, sotva pár desítek metrů od místa, kde se zastavila, a jeho věže byly dobře vidět mezi domy.
„Musím se uklidnit. Ta stará paní přece nebyla žádná čarodějnice a ztráta karty je jen hloupá náhoda,“ snažila se sama sebe přesvědčit. Jenže slova nefungovala. Myšlenky se dál motala v kruhu, a tak se nakonec rozhodla vejít dovnitř.
Uvnitř kostela panovalo ticho a chlad, který působil uklidňujícím dojmem. Kněz, na kterého tam narazila, byl překvapivě vlídný a pozorný. Trpělivě si vyslechl její vyprávění o podivném setkání se stařenkou i o zmizelé platební kartě.
„Dcero,“ řekl klidným hlasem, „pamatuj, že nad vším bdí boží vůle. Ta žena si zřejmě takhle obstarává peníze, jak umí. Není na nás, abychom ji soudili. Každý bojuje o přežití po svém. Ublížit ti ale nemůže. O spravedlnost se postará Bůh. Ty si hlavně hlídej své srdce. Propadat smutku a beznaději je těžký hřích. Zkus odehnat temné myšlenky, najdi klid. Vždy se dá objevit něco dobrého, i když se to na první pohled nezdá. Skutečně bezvýchodná situace existuje jen pro ty, kterým už zatloukají hřebíky do víka rakve. Ty jsi mladá, zdravá a silná. Všechno zvládneš. Nepřitahuj na sebe neštěstí vlastním zoufalstvím.“
Když Kristýna vyšla zpátky ven, překvapilo ji, jak lehce se najednou cítila. Starosti nezmizely – pořád netušila, kde vezme práci a jak vyřeší bydlení – ale přestaly ji dusit. To, co ještě včera vypadalo jako slepá ulička, začala vnímat spíš jako šanci něco ve svém životě změnit.
Ten pocit klidu v ní vydržel i následující den. V práci jí oficiálně potvrdili, že během několika dnů dostane výpověď. Než se však stihla znovu propadnout do beznaděje, zazvonil jí telefon. Volala jí bývalá spolužačka Klaudie Modrýová s nečekanou otázkou, zda by Kristýna neuvažovala o změně zaměstnání.
„Kristýno, zachraň mě! Kolegyňka odešla na mateřskou a blíží se sezóna. Nutně sháníme laboranta do chemické laboratoře. Nechceš to zkusit? Na mateřské bude dlouho, do té doby se perfektně zapracuješ a pak tě už nikdo vyhazovat nebude. Kolektiv je fajn, nováčky tu bereme mezi sebe. Práce není složitá, rychle se do toho dostaneš. Plat je slušný, fakt. Souhlas, prosím! Hned jsem si na tebe vzpomněla, když mě požádali, ať někoho seženu.“
„Jasně, že chci! To voláš úplně v pravý čas,“ vydechla Kristýna s úlevou.
„To jsem ráda. A ještě jedna věc… jak jsi na tom s bydlením? Bydlela jsem s kamarádkou, ale odstěhovala se. Sama ten nájem neutáhnu…“
Kristýna měla pocit, že se jí to snad zdá. Během několika minut se vyřešily dvě největší starosti, které jí ještě den předtím připadaly neřešitelné.
O půl roku později se Kristýna s novou spolubydlící Klaudií chystaly na silvestrovskou oslavu. Byt se plnil smíchem a hosty, mezi nimiž byl i Klaudiin bratr Tadeáš Procházka. Po celý večer se od Kristýny téměř nehnul.
Za další rok se Kristýna stala Tadeášovou manželkou. A kdykoli na ni od té doby dolehla melancholie nebo skleslost, vzpomněla si na knězova slova a vědomě se snažila zaměřit na světlo, dobro a naději – aby si sama na sebe zbytečně nepřivolávala smůlu.