„Hano, prosím tě, už s tím přestaň,“ vybuchl Roman Bílý a rozhodil rukama. „Jsi přece rozumná ženská, účetní! Umíš počítat. Vidíš ta čísla stejně jako já. Leasing na auto nám každý měsíc spolkne třicet tisíc. Hypotéka dalších čtyřicet. A opravy na chalupě u mámy? Další dvacka pravidelně, protože střechou teče a jestli ji brzy nepředěláme, barák půjde do háje. Tak o jakém moři mluvíš? O jakém Santorini? Na to prostě nemáme. Máme si snad doma pověsit zuby na hřebík?“
Pochodoval po naší titěrné kuchyni sem a tam, prudce máchal rukama, bezcílně otvíral a zavíral skříňky, cinkal nádobím. Nalil si vodu do sklenice, hned ji zase vylil. Ani jednou se mi nepodíval do očí, uhýbal pohledem, jako bych byla kontrolorka z finančního úřadu.
Seděla jsem shrbená u stolu a zírala do otevřené stránky cestovní kanceláře na notebooku. Monitor zářil tyrkysovým mořem, oslnivě bílým pískem a palmami, které se skláněly nad bungalovy. Nebla to jen hezká fotka. Byla to moje vysněná představa. Sen, kterého jsem se držela poslední tři roky stejně zoufale, jako se topící chytá stébla.
„Romane,“ promluvila jsem tiše a hlídala si, aby se mi netřásl hlas. „Já jsem si šetřila. Opravdu. Neutrácela jsem prémie. Nosila jsem si obědy z domova. Brala jsem bokovky, po nocích jsem dělala uzávěrky pro tři firmy, zatímco ty jsi spal. Na zvláštním účtu mám tři sta tisíc korun. To stačí. Všechno jsem propočítala. Auto může chvíli počkat, chalupa tvé mámy se za dva týdny nezřítí, střecha ještě drží. My si potřebujeme odpočinout. Pořádnou dovolenou jsme neměli pět let, od chvíle, co jsme si vzali hypotéku. Jsi podrážděný, vybuchuješ kvůli hloupostem. Já jsem na pokraji nervového zhroucení, cuká mi oko. Potřebujeme být sami, vzpomenout si, že jsme manželé, ne spolubydlící splácející dluhy.“
„Nejde jen o peníze!“ vyštěkl a hrnek mu cinkl o podšálek. „V práci je peklo! Předáváme zakázku, generální dodavatel tlačí, šéf mě nepustí. Nemůžu jen tak odjet vyhřívat se u vody, když hoří termíny! Vyhodí mě a pak můžeš na Santorini zapomenout úplně. I s hypotékou!“
„Ale minulý týden jsi přece říkal, že máte klid… že je hotovo…“
„Situace se změnila!“ skočil mi do řeči, celý rudý. „Zákazník přišel s novými požadavky, všechno se předělává. Prostě konec debaty, Hano. Letos žádné moře. Na jaře pojedeme na chalupu k mámě, pomůžeme na zahradě, spraví se skleník, opečeme buřty. Čerstvý vzduch, příroda, les za rohem. Co víc chceš?“
„Já na chalupu k tvé mámě jet nechci,“ zašeptala jsem a horké slzy mi stékaly po tvářích. „Já tam neodpočívám. Já tam makám na druhou směnu. Pleju, ryju, vařím pro celou tvoji rodinu. Já chci k moři. Chci ležet a nedělat vůbec nic.“
„Nezajímá mě, co chceš!“ práskl pěstí do stolu. „Jsi sobec! Pořád jen ‚já chci, já chci‘. A mimochodem, čeká mě služební cesta. Naléhavá. Do Olomouce. Na dva týdny, kontrola provozu. Vedení mě tam posílá. Takže zůstaň doma a neřeš hlouposti. A ještě něco — pošli mi peníze z toho tvého ‚dovolenkového‘ účtu. Na cestu a bydlení.“
„Proč?“ vydechla jsem překvapeně. „To přece platí firma.“
„Firma to proplatí až potom. Podle účtenek. Teď musím zaplatit ze svého. Hotely jsou tam drahé, čtyřhvězda, reprezentace, večeře s partnery… Nebudu přece jíst instantní polévku před ředitelem velké energetické firmy. Musím vypadat slušně.“
„Kolik?“ zeptala jsem se zlomeně, s pocitem, že se ve mně něco trhá.
„Dvě stě. Dvě stě tisíc.“
„Dvě stě tisíc?“ lapala jsem po dechu. „Romane, to jsou dvě třetiny mých úspor! To jsou moje peníze na dovolenou!“
„Vrátím ti je,“ řekl ostře. „Všechno se vyrovná, dostanu náhrady i diety navíc. Ty snad nevěříš vlastnímu manželovi? Člověku, se kterým žiješ?“
Podíval se na mě tak zraněně a vyčítavě, že se ve mně ozval stud.
Vždyť jede pracovat. Do zimy. Kvůli nám. A já tu řeším písek a moře.
Peníze jsem mu poslala. Dvě stě tisíc korun. Prsty se mi třásly, když jsem mačkala tlačítko „Odeslat“.
Věřila jsem mu. Byli jsme spolu deset let. Byl mojí oporou, zdí, o kterou jsem se mohla opřít. Občas prudký, spořivý až moc, ale spolehlivý. Nikdy mě zásadně nezklamal.
Druhý den odjel.
Pomáhala jsem mu balit kufr.
„Nestýskej si, Hani,“ usmál se vesele, když si oblékal kabát. Voněl drahým parfémem Dior Sauvage, který jsem mu koupila k Vánocům, i když jsem si sama odpírala. „Budu volat. Ale znáš Olomouc… signál nic moc, práce mimo město. Tak se nelekej, když budu občas nedostupný.“
„Dávej na sebe pozor,“ řekla jsem a rovnala mu šálu. „Pořádně se oblékej, klidně tam může ještě sněžit.“
„Jasně,“ přikývl. „Vzal jsem si termo prádlo.“
Když jsem pak zavírala kufr, všimla jsem si v boční kapse něčeho, co mě na okamžik zarazilo.