„Plavky?“ vyklouzlo mi z úst, když jsem v boční kapse kufru nahmátla lehké plážové kraťasy.
Roman Bílý se na zlomek vteřiny zarazil, pak ale pohotově nahodil výraz samozřejmosti:
„Ale jo… Víš, že v hotelu mají bazén. Vyhřívaný. A saunu k tomu. Po práci si tam s chlapama večer trochu protáhneme kosti, až sleze mráz.“
Znělo to rozumně. Přikývla jsem, aniž bych cokoliv rozporovala.
A pak odešel. S velkým šedým kufrem na kolečkách. Odvážel si s sebou moje peníze i všechny představy o dovolené, na kterou jsem se těšila celé roky.
Dveře zapadly, byt se ponořil do ticha. Do nepříjemného, dusivého klidu.
Zůstala jsem sama. Ve městě, kde jaro existovalo jen v kalendáři a za okny se válela špinavá břečka šedé zimy.
Do práce jsem chodila jako stroj. Automatické úsměvy, rutinní pohyby, čísla v tabulkách. Večer návrat do prázdného bytu, ohřát večeři, pustit seriály o cizích životech plných luxusu a lehkosti.
Bylo mi smutno. Ne tiše. Bolestně.
Jednoho večera jsem to nevydržela a rozhodla se zavolat sestře, Anežce Benešové.
Anežka byla můj pravý opak. Já – tmavovláska, klidná, účetní typ, domácí zvíře. Ona – výrazná blondýna, modelka, influencerka, věčně na cestách, mezi večírky a krátkými románky. O pět let mladší, ale chovala se, jako by jí bylo sotva sedmnáct.
Nikdy jsme si nebyly extrémně blízké. Měly jsme jiné světy. Přesto to byla krev. Pomáhala jsem jí, když studovala, posílala peníze, vytahovala ji z průšvihů.
Vytočila jsem její číslo.
„Volaný účastník je dočasně nedostupný…“
Divné. Anežka žila online. Každých pár minut nové stories: co jí, kam jede, co si koupila.
Otevřela jsem její profil. Poslední příspěvek – před týdnem. Přesně v den, kdy Roman odjížděl.
Fotka růžového, okázalého kufru. A popisek: „Přípravy na cestu snů! Uhodnete kam? Nápověda: bude horko! Tajná mise! Trip Dream Secret“
Pokrčila jsem rameny. Mladá, svobodná. Třeba ji zase nějaký obdivovatel vytáhl do světa.
Uplynul týden.
Roman se ozýval sporadicky. Jednou za dva dny. „Nestíhám, porady, signál mizerný.“
Jeho hlas mi ale neseděl. Byl živý, rozjařený, bez známky únavy. A v pozadí… zvláštní zvuk. Ne hučení kanceláře ani poryvy větru.
Spíš… šumění. Pravidelné. Měkké.
Příboj?
A hudba. Vzdálená, rytmická, latinská.
„Romane, co to hraje? Kde jsi?“
„Cože? To… rádio v autě! Jedeme na zakázku, řidič pustil nějaký šlágr!“
„A ten hluk?“
„Vítr! Vždyť jsem říkal, Olomouc, pole, pláně! Strašný nárazy! Musím končit, signál padá!“
Tón přerušení.
V pátek večer jsem nemohla spát. Úzkost mi svírala žaludek.
Seděla jsem v kuchyni s hrnkem dávno studeného čaje a bezcílně projížděla zakázanou sociální síť přes VPN. Fotky obědů, koček, dětí bývalých spolužáků. Nic.
A pak—
Oznámení. Krátký záblesk nahoře na displeji.
„Anežka Benešová vás označila na fotografii.“
Srdce mi vynechalo rytmus. Ona? Ozvala se?
Klikla jsem.
Fotka se načítala pomalu. Internet zlobil.
Nejdřív oslnivě modrá obloha.
Pak tyrkysová voda.
Světlé pobřeží.
A lidé.
Pláž. Přesně ta, kterou jsem měla uloženou z katalogu cestovky. Santorini. Poznala jsem to okamžitě. Ten charakteristický výhled, molo v dálce. Hotel, který jsem znala nazpaměť z prospektů.
V popředí ležela Anežka na pruhovaném lehátku. Červené mikro-bikiny sotva zakrývaly to podstatné. Obrovské sluneční brýle, koktejl s deštníkem v ruce. Opálená, šťastná, zářící.
A vedle ní—
Objímal ji muž. Chlupatá ruka kolem pasu. Na zápěstí výrazné hodinky Casio. Ty, které jsem mu dala před pěti lety.
Na sobě měl kraťasy s palmami.
Roman.
Můj manžel.
Ten, který měl mrznout na zakázce u Olomouce.
Usmíval se. Tak, jak se na mě neusmál roky. Zamilovaně. Dychtivě. Díval se na ni jako kocour na smetanu.
Popisek pod fotkou:
„Štěstí miluje ticho… ale tohle si nemůžu nechat pro sebe! Můj milovaný mi splnil sen! Můj hrdina! Díky za ráj! Santorini Love MyMan Vacation SisterSorryNotSorry“
A označila mě. Přímo na jeho tváři.
Nebyla to náhoda. Byla to rána zblízka.
Abych věděla. Abych viděla. Aby mě dorazila.
Zírala jsem na displej, až se mi zatmělo před očima. Místnost se roztočila.
Můj manžel.
Moje sestra.
Za moje peníze. Za těch dvě stě tisíc korun, které jsem tři roky šetřila, když jsem si odpírala i nové punčochy.
Ukradli mi sen.