Ironie osudu.
Přihlásila jsem se do jeho e‑mailu. Nebylo těžké najít zprávu od cestovní kanceláře. Potvrzení rezervace, elektronické letenky, vouchery. Luxusní hotel Paradise Island Resort & Spa, všechno zaplacené, naleštěné, připravené. Sen. Jen ne jeho.
Zvedla jsem telefon a vytočila číslo hotelu. Angličtina mi nikdy problém nedělala, roky jsem překládala smlouvy a jednala se zahraničím.
„Good afternoon, this is Mrs. Hana Malířová. Potřebuji okamžitě mluvit s manažerem,“ pronesla jsem klidně.
Spojili mě téměř ihned.
„Došlo k velmi vážnému nedorozumění,“ pokračovala jsem. „Můj manžel, pan Roman Bílý, je u vás aktuálně ubytovaný. Pokud se nemýlím, bungalov číslo 105. Problém je v tom, že pobyt byl uhrazen kradenou firemní kartou. Jako hlavní účetní jsem transakci zablokovala a podala hlášení. Banka stáhne peníze během hodiny. Doporučuji vám je okamžitě vystěhovat, pokud nechcete řešit nepříjemnosti s policií.“
Na druhém konci bylo slyšet, jak manažer zadrhl dech.
„Oh… madam, to je velmi závažné. Okamžitě to prověříme.“
„Prověřte,“ odpověděla jsem chladně. „A vyřiďte mu vzkaz: Sponzoring skončil.“
Neuběhla ani hodina a na telefonu mi vyskočilo upozornění z banky. Pokus o stržení dvou tisíc dolarů zamítnut. Hotel se snažil částku zablokovat.
A pak… ticho. Asi šedesát minut.
Následoval telefonát. Roman.
Nezvedla jsem to.
Další hovor. Anežka Benešová.
Ani tentokrát jsem nereagovala.
Pak se spustila lavina zpráv.
Roman: „Hano, co se sakra děje?! Karta nefunguje! Vyhazují nás z pokoje! Chtějí hotovost! Co jsi provedla?! Nemám u sebe ani korunu!“
Roman: „Zvedni to, ty krávo! Stojíme na pláži s kufry, je tu šílené vedro, Anežka brečí!“
Anežka: „Hani, neurazila ses? To není tak, jak to vypadá! My se fakt jen náhodou potkali! Nic mezi námi nebylo! Nedělej ostudu! Pošli peníze, nemáme ani na loď na letiště, tady chcípneme!“
Roman: „Jaká prosím tě prodej auta?! Volal mi Jakub Pavlíček! Ty jsi prodala můj Land Cruiser?! Zbláznila ses?! To je moje auto! Až se vrátím, zabiju tě!“
Četla jsem to a smála se. Smála jsem se nahlas, hystericky, až mě píchalo v břiše.
„Urazila ses?“ „Náhodou?“ V jednom bungalovu?
Odeslala jsem jim jedinou fotografii. Screenshot z Anežčiných storýček.
A pod to krátký text:
„Štěstí má rádo ticho. Tak si ho užijte. A pěšky do Olomouce. Auto je prodané na základě plné moci, peníze šly na rodinné potřeby – konkrétně na můj morální odškodný. Věci máš u maminky. Zámky jsou vyměněné. Žaloba podaná. Adiós, amigos.“
Roman se objevil doma za tři dny.
Musel si půjčit od kamarádů, kterým ještě nedávno vyprávěl pohádky o pracovním pobytu v Olomouci. Byli dost překvapení, když zjistili, odkud se vlastně vrací. V hotelu je nechali přes noc sedět v lobby, než dokázal někoho uprosit, aby mu poslal kryptoměnu.
Dorazil vzteklý, spálený do puchýřů, bez opalovacího krému i bez peněz.
Mlátil do mých dveří.
„Otevři! Je to můj byt! Zažaluju tě!“
„Byt je na hypotéku a já podala návrh na vypořádání,“ odpověděla jsem přes zavřené bezpečnostní dveře. „Tvůj podíl je jen dluh vůči bance. Bydlet tady nebudeš. A mám soudní zákaz přiblížení.“
Nebyla to pravda, ale vedle mě stál soused, policista Karel Kolář, s obuškem v ruce.
„Jděte pryč, pane,“ řekl klidně. „Nedělejte výtržnosti, nebo vás na patnáct dní zavřu.“
Roman ještě chvíli kopal do dveří, pak si odplivl a odešel.
Rozvod byl hlučný a špinavý.
Zkoušel napadnout prodej auta. U soudu křičel, že jsem ho okradla.
Soudkyně si ale prošla dokumenty.
„Plná moc notářsky ověřená?“
„Ano.“
„Platná?“
„Ano.“
„Oprávnění k prodeji?“
„Ano.“
„Peníze použity na splacení úvěru na vozidlo, osm set tisíc?“
„Ano. A zbytek?“
„Na potřeby rodiny,“ usmála jsem se. „Jídlo, energie… a léky. Měla jsem nervové zhroucení.“
Neměl jediný důkaz proti mně.
Se sestrou už se nebavím.
Rodiče – máma v slzách, táta s prášky na srdce – se nás snažili usmířit.
„Hani, vždyť to byla Anežka… je mladá, hloupá, nevěděla, co dělá! Roman ji svedl! Odpusť jí! Oni už se rozešli, ona trpí!“
„Já žádnou sestru nemám,“ utnula jsem to. „Ta, kterou jsem měla, zemřela. Tahle žena je mi cizí.“
Anežka mimochodem Romana opustila hned po návratu. „Chudák bez auta a bytu mě nezajímá.“ Už má nového sponzora a vystavuje fotky z Dubaje. Její volba.
A já?
Vzala jsem těch dvě stě tisíc, které jsem mu nedala. A k tomu tři miliony z prodeje auta.
A koupila si dovolenou.
Na Santorini. Do stejného hotelu. Do vedlejšího bungalovu. Dražšího. S vlastním bazénem.
Sama.
Ležím na lehátku, popíjím piña coladu a dívám se na tyrkysové moře.
Opravdu léčí.
Dýchám zhluboka.
Jsem svobodná. Finančně v klidu. A už nikdy nedovolím žádnému muži rozhodovat o tom, jestli si odpočinek zasloužím.
Zasloužím si všechno.