Ukradli mi nejen sen. Vzali mi celý dosavadní život.
„Na dovolenou si nehraj, zůstaň doma.“
„Jsi sobec.“
„Na to nejsou peníze.“
Romanova slova se mi znovu a znovu vracela do hlavy. Ne jako obyčejné věty, ale jako posměšný smích, který mi bušil do spánků. Lhal mi bez mrknutí oka, díval se mi přitom přímo do očí a nejspíš už tehdy v duchu plánoval, jak bude Anežce mazat opalovací krém na záda.
Rozklepala jsem se. Nejprve jen lehce, skoro neznatelně. Pak mě zachvátil třes, jako bych měla vysokou horečku. Zuby mi cvakaly o okraj hrnku.
Vyběhla jsem na toaletu a bylo mi zle.
Opláchla jsem si obličej ledovou vodou a podívala se na sebe do zrcadla. Zírala na mě cizí ženská – popelavá pleť, zarudlé oči, drobné vrásky kolem úst. Ne manželka. Ne milovaná žena. Spíš unavená teta z rodinných srazů.
A tam, na fotkách, byla Anežka. Svěží, mladá, bezstarostná. Pevná těla, smích, lehkost.
Samozřejmě. Proč by chtěl mě? S hypotékou, starostmi, s mamčinou chatou, o kterou se musí někdo starat. S Anežkou je to jednoduché. S Anežkou je to večírek bez konce.
Jenže účet za tuhle oslavu platila Hana Malířová.
Vrátila jsem se k počítači. Ruce se mi sice pořád chvěly, ale hlava se najednou vyčistila. Ochladla. Zpřesnila.
Udělala jsem screenshot. Pak další. Fotky jsem uložila.
Nahrála jsem i video z obrazovky a projela Anežčin profil – nebyl to jen jeden záběr. Sklenky šampaňského v business třídě. Hotelový pokoj s labutěmi z ručníků. Roman, jak ji nese v náručí do moře.
Pak jsem se přihlásila do internetového bankovnictví.
Prošla jsem účty jeden po druhém.
Úvěr na auto – jeho vysněný „Land Cruiser“ – byl psaný na mě. Zbývalo splatit osm set tisíc korun. On sice splátky posílal, ale dlužníkem jsem byla oficiálně já.
Hypotéka byla společná. Hlavní dlužník Roman, já jen spoludlužník.
A karta, na kterou jsem poslala dvě stě tisíc korun… zůstatek nula. Peníze odešly na úhradu zájezdu přes cestovní kancelář.
Seděla jsem potmě v kuchyni a tiše brečela. Zabořená do ručníku, abych nevzbudila sousedy.
Něco ve mně se definitivně zlomilo. Ta hodná, důvěřivá Hana, která věřila na rodinu a lásku, přestala existovat.
Na jejím místě se narodila jiná žena. Tvrdá. Zlá. Chladně uvažující.
Ráno jsem se probudila jako někdo cizí.
Slzy zmizely. Zůstala jen temná, ledová nenávist a chuť ničit. Rozdrtit.
Zatímco oni popíjeli koktejly v ráji za moje peníze a smáli se mi, já jsem začala plánovat.
Dobře tedy. Zařídím vám vlastní ráj. Takovou Olomouc, že vám tam bude zima i pod rovníkem.
Roman ale přehlédl jednu drobnost. Maličkost, která rozhoduje.
Generální plnou moc k autu.
Vyřídil ji na mě před rokem, když odjížděl na dlouhou pracovní cestu na sever. „Aby sis mohla prodloužit pojistku, zajet na technickou… nebo kdyby bylo nejhůř, tak to klidně prodej,“ říkal tehdy. Platnost tři roky. Včetně práva prodeje.
Auto byla jeho posedlost. Toyota Land Cruiser 200. Černý obr, o který se staral líp než o manželství.
Oblékla jsem se. Kalhotový kostým, vysoké podpatky, rudá rtěnka. Škola Anežky – na truc nepřátelům.
Vzala jsem všechny dokumenty: technický průkaz, osvědčení o registraci, plnou moc. Náhradní klíče byly jako vždy u mě.
A zamířila jsem do autosalonu s výkupem vozů, kde pracoval můj bývalý spolužák Jakub Pavlíček.
„Ahoj, Jakube. Potřebuju okamžitě prodat Cruiser.“
Vyšel ven, potahoval z e-cigarety a když auto uviděl, uznale hvízdl.
„Ty jo, Hano. To je mašina. Co se děje? Roman o tom ví? Vždyť na tom autě visí.“
„Roman?“ Udělala jsem dramatickou pauzu. „Roman je na Santorini. Nutně potřebuje peníze. Prý má problém… karetní dluh.“ Když lhát, tak pořádně.
Jakubovi se rozšířily oči.
„Tak to se stává. Dobře, vyřešíme to rychle. Máš plnou moc?“
„Generální.“
„Cena bude kvůli rychlosti níž než tržní. Víš, jak to chodí.“
„Je mi to jedno. Dnes. Hotově.“
„Čtyři miliony.“ Přitom tržní cena byla kolem pěti a půl.
„Beru.“
Za dvě hodiny jsem vyšla ze salonu s těžkou taškou v ruce. Čtyři miliony korun v hotovosti.
Ta váha nebyla jen fyzická. Byla to tíha odplaty.
Zajela jsem rovnou do banky. Okamžitě jsem doplatila úvěr na auto – osm set tisíc – a nechala si vystavit potvrzení o úplném splacení.
Zbytek, tři miliony dvě stě tisíc, jsem uložila na svůj osobní účet vedený na rodné jméno, ke kterému Roman nikdy neměl přístup.
Pak jsem se vrátila domů.
Objednala jsem stěhovací dodávku.
Sebrala jsem Romanovy věci. Všechny. Do posledních trenýrek. Obleky. Jeho sbírku rybářských prutů za cenu menšího auta. Herní konzoli. Notebook. Oblíbený hrnek.
Naskládala jsem to do krabic.
Kurýr se zeptal: „Kam to povezeme?“
„Olomouc, ulice…“ nadiktovala jsem adresu Vlasty Brňákové, jeho matky.
Ať má maminka radost. Vždyť chtěl „vzduch a přírodu“.
Pak jsem zavolala zámečníka.
„Potřebuju vyměnit zámky. Okamžitě. Dejte tam ty nejdražší. A zabezpečení.“
„Někdo se pokoušel vloupat?“ zeptal se soucitně.
„Ano,“ usmála jsem se chladně. „Měli jsme doma krysy.“
Ale to ještě nebyl konec. Třešnička teprve měla přijít.
Znala jsem heslo k jeho e-mailu. Bylo jednoduché. Datum mého narození… a právě v tu chvíli jsem si sedla k počítači a otevřela jeho poštu.