Jindřich Král opatrně odsunul z hrudi ruku své ženy a tiše se zvedl z postele. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí – tchyně už byla vzhůru. Podíval se na hodiny.
„Je teprve sedm. Copak nemůže ještě spát?“ problesklo mu hlavou. Nakoukl do dětského pokoje. „A Vavřinec klidně chrní. Aspoň někdo. Člověk by se rád v klidu umyl a dal si kávu.“
Když se mihla ve dveřích kuchyně, zdvořile kývl hlavou:
— Dobré ráno, Blanko Malýová, — pronesl a rychle zmizel v koupelně.
Dveře sotva zaklaply a už se znovu otevřely.
— Jindřichu, dáš si čaj, nebo kávu?
— Kávu.
— A k tomu zákusek? Nebo ti mám udělat chleby?
— Ne, bez všeho.
„Proč má pořád pocit, že se bez ní zhroutíme?“ pomyslel si podrážděně. „Možná bychom ji měli poslat někam na dovolenou. Aspoň měsíc klidu.“
Rychle se umyl, oblékl a vešel do kuchyně. Ani si nesedl, kávu vypil na pár loků.
— Měl by sis sednout a pořádně se nasnídat, — ozval se okamžitě napomenutý hlas.
— Nestíhám.
— Na něco jsi nezapomněl.
— Ne, — odpověděl krátce a už byl v předsíni.
Jindřich vlastnil menší výrobní závod, který zdědil po dědovi. Ve třiatřiceti letech byl finančně zajištěný a zvyklý spoléhat sám na sebe.
Do kanceláře dorazil jako obvykle v sedm čtyřicet pět. Hned za ním přišel zástupce.
— Ahoj, Jindro! — pozdravil ho Stanislav Vacek, o deset let starší kolega, se kterým si tykali.
— Ahoj, Stando.
— Vypadáš zamyšleně. Zase tchyně?
— Fakt nechápu, co jí schází, — povzdechl si Jindřich a potřeboval se vypovídat. — Je jí pětačtyřicet, nikde nepracuje. Syn jí posílá padesát tisíc korun měsíčně, já taky padesát. Má dvoupokojový byt. Mohla by si užívat života. Ale ne, ona nám „pomáhá“.
— Jindro, právě v tom to je. Je jí pětačtyřicet a je sama.
— Tak ať si někoho najde.
— Je to slušná, vzdělaná žena. Potřebuje chlapa na úrovni. Nejlépe ženicha. Pak se od tebe odstěhuje nadobro.
— To jí mám ještě hledat partnera? — mávl rukou. — Nechme to. Pojďme radši k práci.
— Všechno jsem prošel. Všechny tři provozy jedou. Jenže…
— Vít Míka?
— No právě. Jako mistr je k ničemu. Byla chyba ho brát. Sám nerozhodne vůbec nic, jen obchází a rozdává komplimenty ženským.
— Tak mu seber prémie.
— On žije sám. I bez prémií je s platem spokojený.
— A co tedy navrhuješ?
— Mám vytipovaného šikovného kluka. Výrobě rozumí do detailu.
— Ondřej Vysoký?
— Přesně.
— A co mám udělat s Míkou? Vyhodit ho nemám za co.
— Něco vymysli.
— Dobře, Stando, promyslím to. Běž se věnovat své práci.
Jakmile zástupce odešel, Jindřichův telefon se náhle rozezněl známou melodií a on s nejasným tušením sáhl po displeji.