Telefon se znovu rozezněl, tentokrát už Jindřich poznal melodii okamžitě. Volala manželka.
— Jindřichu, nezapomněl jsi, že je zítra sobota a že má maminka narozeniny?
— Nezapomněl, — odpověděl rychle, i když mu hlavou současně probleskla jiná myšlenka. Tak proto ty ranní narážky tchyně…
— Tak co s tím uděláme? — naléhala Kristýna.
— Kolik jí vlastně bude?
— Šestačtyřicet. To si vážně nepamatuješ?
— Není to žádné kulaté výročí. Kup jí něco hezkého, — odbyl to.
— Jenže máma by chtěla něco výjimečného.
— Oslavíme to. Teď mě omluv, musím se vrátit k práci, — ukončil hovor dřív, než stihla protestovat.
Snažil se znovu ponořit do pracovních záležitostí, jenže myšlenky se mu neustále rozbíhaly. Rozhovor se Stanislavem Vackem mu pořád zněl v uších. Jako by mezi řádky zazněl návod, jak jedním tahem vyřešit nejen potíže v práci, ale i rodinné povinnosti. Začal si v duchu přehrávat každou větu… a náhle mu to docvaklo. Bez váhání sáhl po telefonu a vytočil číslo muže, kterého ještě před chvílí kritizoval.
— Víte Míko, přijďte prosím ke mně do kanceláře.
Za pár minut se ve dveřích objevil mírně vystrašený Vít Míka. Opatrně pozdravil a nejistě se usmál.
— Dobrý den, pane řediteli.
— Dobrý den, Víto. Posaďte se.
Jindřich si ho mlčky prohlížel. Postava slušná, kolem sto osmdesáti. Chlap jako hora. Výraz trochu prosťácký — ve výrobě minus, na rodinné oslavě spíš výhoda. Svobodný. Ženám dneska nestačí jen rameno, chtějí i jistotu. Tu on nemá… ale pro můj plán je to vlastně ideální.
— Zavolal jsem vás proto, že spolu pracujeme už dva měsíce a pořád si držíme odstup. Dokonce mi tykáte jen ve formulářích, ale osobně mi vykáte, i když jsme sami.
— Já… nějak vám nerozumím, — zamumlal Vít.
— Zítra pořádám menší rodinnou oslavu. Moje tchyně má narozeniny. Rád bych vás pozval.
— Mě? — vytřeštil oči.
— Ano. Sedneme si, popovídáme si, nic formálního.
— No… jestli vám to nevadí, tak klidně.
— Tady máte adresu, — Jindřich k němu posunul vizitku.
— A mám přinést dárek?
— To nechám na vás. A ještě něco — přejdeme si na tykání.
— Dobře.
— Tak zítra ve třináct hodin.
— A jak se… jak se jmenuje vaše… tvoje tchyně?
— Blanka.
— A příjmení?
— Stačí Blanka. Udělá jí to radost.
Jakmile Vít odešel, Jindřich znovu zavolal manželce.
— Kristýno, pojďme to zítra udělat u nás. Já po práci koupím kytky a pití. Ty něco uvaříš. Máma bude nadšená.
— To je skvělý nápad! — rozzářila se.
— Moje rodiče pozvi taky. Ať jsou tu ve třináct.
— Platí!
Blanka Malýová toho rána doslova poletovala po bytě zetě. Vždyť on sám přišel s tím, že její narozeniny oslaví! A ten obrovský pugét, který koupil… Dcera jí navíc darovala boty a šaty, přesně ty, o kterých tak dlouho snila a které si vybíraly společně.
— Kristýno! — zavolala Blanka z…