„Nikolo Míkaová! Do pátého pokoje připrav infuzi, z osmičky odnes nočníky. A hni sebou, je potřeba ještě rozvézt snídani a ve třetí ihned vyměnit prádlo!“ rozdávala pokyny vrchní sestra Ludmila Malířová, aniž by zpomalila krok. „Rychleji, Nikolo, vizita je za chvíli, nezdržuj se!“
Dívka přikývla, potichu odpověděla, že rozumí, a popadla stojan s kapačkou směrem k pátému pokoji. Ve skutečnosti se jmenovala Nikola, ale od prvního dne v nemocnici jí nikdo jinak neřekl. Tehdy totiž zavolala její maminka na oddělení a poprosila, aby zavolali „Nikulu“. Jméno se ujalo – bylo kratší, milejší a všem vyhovovalo. Sama Nikola proti tomu nic neměla. Byla nejmladší ze sester, sotva odrostlá holka, která doma žila jen s maminkou a na to oslovení byla zvyklá odmalička.
Nikola měla odjakživa obrovské srdce. Už jako malá rozdávala na dvorku své hračky ostatním dětem a šišlala při tom, ať si je vezmou, že ona má přece ještě další. Rodiče jí pak nosili zpátky bábovičky a kyblíčky se slovy, že Ondřej už si s nimi vyhrál a ať si je Nikola klidně nechá. Starala se o každého – litovala cizí babičky, které se těžko nesla taška, a šla s maminkou kus cesty, hrdě vláčejíc její skromný nákup. Když si kamarád Adam rozbil koleno, přikládala mu na ránu jitrocel a tišila jeho pláč.
Jednou se ale její starostlivost obrátila proti ní. Maminka nechala na sporáku kaši a odešla do vedlejšího pokoje. Nikola se chtěla podívat, stoupla si na špičky a zatáhla za hrnec. Ten se převrhl a horká kaše jí stekla po tvářích a krku. Křičela bolestí, maminka přiběhla, ale popáleniny zanechaly jizvy, které už nikdy úplně nezmizely.
Teď už byla Nikola Míkaová skoro rok zaměstnaná jako pomocná zdravotní sestra v nemocnici a zároveň docházela na večerní studium zdravotnického oboru, kde se snažila zvládat všechno tak poctivě, jako ke všemu přistupovala od dětství, což se brzy mělo projevit i během další směny.
