Nikola Míkaová neměla žádné vlastní sourozence, což ji občas mrzelo. Částečně si to ale vynahrazovala u tety Hany Tesařové, maminčiny sestry, která měla malého Matěje. Ten byl o pár let mladší a Nikola u nich často zůstávala – krmila ho, vymýšlela hry a hlídala ho celé odpoledne. Byl roztomilý, neposedný uzlíček radosti, a s dětmi si Nikola vždycky rozuměla.
Hned u dveří ji ale Eliška přivítala nečekaně ostře: „Běž pryč, ty jsi zlá!“ Roman Řezník znejistěl a bezradně se na Nikolu podíval – do práce odejít musel a nevěděl, co teď. Nikola se jen klidně usmála, nenápadně mu pokynula rukou, aby se nezdržoval, a k Elišce promluvila měkce: „Jak jsi na to přišla, že jsem špatná? Včera mě v práci potrestali a poslali mě sem, ani jsem nechtěla. Prý mám vařit, jenže já to neumím. Možná máš pravdu, možná bych měla odejít domů. Co myslíš, Eliško?“
Dívka znejistěla, rozhlédla se kolem sebe – tatínek už byl pryč. Sama tu zůstat nechtěla. Po chvilce váhání jen zamumlala, že tedy dobře, tahle nehezká teta může zůstat.
Večer Roman našel doma prostřený stůl, teplou večeři a veselou Elišku, která ani nekašlala. Jen byla celá od mouky – s tou zdravotní sestřičkou totiž lepily manty. Druhý den dorazila babička a Nikola se vrátila ke své práci. Jenže Elišce se ta hodná teta dostala pod kůži. Když Roman znovu žádal, aby někdo přišel pomoci, Eliška si dupnula: „Jen ať přijde Nikola, ta je hodná.“
Nikola a Eliška si k sobě našly cestu. Dívka jí jemně přejížděla prsty po jizvách na tvářích a vyptávala se. „Proč to máš?“ „Neposlouchala jsem maminku,“ odpovídala Nikola klidně. „Já maminku nemám,“ řekla Eliška tiše, skoro ztraceně. „Je na nebi.“ Jednou pak dodala, že Nikola jí ji připomíná, že ji maminka také líbala na tváře a objímala. Malými dlaněmi hladila Nikole obličej a slibovala, že ji vyléčí.
Když se Nikola zadívala do zrcadla, nevěřila vlastním očím – stopy po starých popáleninách, se kterými si její maminka kdysi nevěděla rady, jako by pomalu samy mizely. A Eliška se každý den tvářila čím dál jistěji, jako by mezi nimi vznikalo něco, co teprve mělo být vysloveno.