Eliška to říkávala s dětskou jistotou, jako by vyslovovala zaklínadlo – že Nikole uhladí tváře, aby byla ještě podobnější své mamince. Jednou se k ní pevně přitulila a šeptla prosbu, která se nedala odmítnout: ať nikam neodchází, protože ji má ráda. Ta slova zůstala viset ve vzduchu a Nikola je cítila ještě dlouho poté.
Jako první si změny všimla Ludmila Malířová. Nikola doslova rozkvetla. Postava získala lehkost, v obličeji se usadil zdravý ruměnec a to, co jí dřív ubíralo na sebevědomí, se ztrácelo přímo před očima. Jizvy po popáleninách bledly, jako by je někdo den po dni mazal gumou. A pokaždé, když se na chodbě objevil Roman Řezník, Nikola sklopila zrak, zatímco tváře jí hořely. Neuniklo to ani jemu. Mezi sestrami se šeptalo, úsměvy byly výmluvné – kde je kouř, tam bývá i oheň.
Jednoho odpoledne si Roman pozval Ludmilu Malířovou do své pracovny. Přivítal ji s nezvyklou lehkostí v hlase a hned přešel k věci. Řekl, že by rád domluvil společný termín, protože chce s kolektivem oslavit důležitou událost. Oznámil, že se bude ženit. Neplánoval to, nehledal – ale osud mu prý seslal do cesty ženu, kterou si zamiloval, a jeho dceři dal maminku, po jaké toužila. Ludmile pak poděkoval zvlášť, za to, že mu tehdy poslala do cesty takový poklad.
Názory byly různé. Někdo záviděl, jiný pomlouval. Většina však měla radost za Romana i Nikolu. Působili spolu přirozeně, jako by k sobě patřili odjakživa. Eliška na ně hleděla se štěstím v očích, přecházela pohledem z jednoho na druhého.
Nikola ji obejmula a tiše ukázala k nebi. Řekla jí, ať se podívá na obláček – že se maminka dívá shora a raduje se, protože už nikdo nepláče a všem je dobře. Eliška jí odpověděla šeptem, že je krásná a laskavá, že ji miluje a přeje si, aby nikdy neodešla. Dobrota, tichá a hřejivá, se kolem nich rozlévala jako slunce. A právě v jejím světle se rodilo štěstí.