Na večerním studiu zdravotnické školy se Nikola Míkaová učila s nasazením a stejně svědomitě pak zvládala i směny v nemocnici. Neustále měla pocit, že musí být na více místech najednou, že je třeba pomoci co největšímu počtu lidí.
„A hlavně se s pacienty nezdržuj zbytečným povídáním,“ zavolala na ni přes chodbu Ludmila Malířová. „Primář už končí poradu, tak pohnout, Nikolo!“ dodala rázně a odplula dál komandovat ostatní sestry. Jenže jak se nezdržovat? Když Nikola vstoupila do pokoje, u okna seděla stará paní a tiše plakala. Nikola k ní automaticky přistoupila, sevřela jí dlaň, zeptala se, co ji trápí, a pár vlídnými slovy ji uklidnila. Jinak to neuměla. Kdyby odešla bez zájmu, tížilo by ji to ještě dlouho.
Sou-cit měla hluboko zakořeněný a mnozí si ho vykládali jako slabost nebo podlézavost. Ať si myslí, co chtějí. Hned první den v práci jí Ludmila Malířová udílela dlouhé instrukce, když na schodech klopýtla. Nikola okamžitě přiskočila a pomohla jí na nohy. Ti, kdo to viděli, si hned šeptali, že se prý snaží zalíbit a zavděčit se vrchní sestře.
Po poradě si hlavní lékař zavolal Ludmilu Malířovou k sobě. „Paní Malířová, potřeboval bych drobnou výpomoc. Chůva nám onemocněla a Eliška pokašlává, je protivná, do školky ji dávat nechceme. Poslal byste mi na jeden den nějakou sestru? Zítra přijede babička.“
„Samozřejmě, pane doktore,“ přikývla. „Pošlu vám novou, Nikolu. Je hodná, spolehlivá a zatím nemá tolik práce.“
Když odešel, Ludmila si cosi bručela pro sebe. Mladý vdovec s malou dcerou… minule mu poslala Marcelu Petříčekovou a ta si začala něco namlouvat, pak se kolem něj až příliš točila. A on se taky díval. Ne, takové větroplachy mu k ničemu nejsou. Nikola je jiná, laskavá, klidná. Pohlídá dítě. A navíc… nikoho by ani nenapadlo na ni myslet jinak. Roman Řezník potřebuje ženu zvláštní, opravdovou mámu pro Elišku, ne někoho, kdo by ho svedl z cesty.
Nikola šla k Elišce s opravdovou radostí. Děti měla ze srdce ráda a ještě netušila, že právě tenhle den přinese víc, než obyčejné hlídání.