— V sobotu nám mají přivézt tu novou postel, Ládíku. Bude potřeba něco udělat s tou starou, jinak ji sem nemáme kam dát, — upozornila Simona Řezníková manžela hned ve chvíli, kdy se vrátil z práce a odložil klíče.
— V sobotu? — zopakoval překvapeně.
— Jo, přesně tak.
— Tak času je ještě dost, něco vymyslíme. A vůbec, vezmu si to na starost já, ty se tím netrap. Platí? — prohlásil s lehkostí.
— Ty? Opravdu? — zvedla Simona obočí, protože tohle ji upřímně zaskočilo.
— No… jo. Proč tě to tak udivuje?
— Protože zvládneš zapomenout vynést koš klidně celý týden, a to i přes neustálé připomínání. A teď najednou stará postel a všechno kolem, a ještě sám?
— Simčo, tak mě tímhle pořád nešťouchej. Jednou jsem na ten koš zapomněl, no! Měl jsem plné ruce, řešil jsem něco jiného a…
— Jistě, zapomněl. Minule taky. A předtím znovu. A ještě předtím. A mimochodem, dneska taky, — usmála se ironicky.
— Počkej… dneska jsem ho fakt nevynesl? — zeptal se Ladislav, zavřel oči a bylo na něm vidět zděšení.
— Nevynesl.
— Tak já ho půjdu hned teď vynést, jo? Protože jinak mě s tím nenecháš na pokoji!
— Pozdě. Když jsem šla dneska do obchodu, vyhodila jsem to sama. Ale jestli chceš, klidně se běž v kontejnerech porozhlédnout, — neodpustila si další poznámku.
— No jasně. Už to jede… říkal jsem si to! — zamračil se Ladislav. — Maraton narážek na odpadky je oficiálně zahájen!
— To bych zas nepřeháněla. Jen prostě neříkej, že něco uděláš, když víš, že to pak necháš plavat.
— Já to udělat chtěl, vážně! Jen mi to vypadlo z hlavy. Víš přece, že jsem roztržitý.
— A nejde jen o koš. Ty to takhle máš se spoustou věcí, hlavně když mi něco slíbíš. Zkus se nad tím zamyslet. A platí to i o té posteli, když už sis to vzal na starost, — dodala klidně. — Ideálně ještě před sobotou, — pronesla už z chodby a zmizela v jiné místnosti.
— Dobře!!! — odpověděl podrážděně Ladislav takovým tónem, aby bylo jasné, že ho tyhle řeči už unavují.
Simona se už ale nevrátila. Podobné reakce od něj znala nazpaměť. Vadilo mu, když mu připomínala nesplněné povinnosti nebo když poukazovala na to, co zanedbává. Bral to jako útok. Přitom sliby, které jí dával, považoval jen za drobnosti každodenního života. Netušil, že právě na těch drobnostech stojí důvěra. A taky obyčejná zodpovědnost.
Paradoxem bylo, že když naopak Simona nestihla něco doma zařídit a Ladislav to zrovna nutně potřeboval, dokázal z toho udělat hotové drama. Neuvařená večeře byla pro něj téměř osobní tragédií — on přece celý den pracuje, zatímco ona je podle něj doma. Jenže „být doma“ v jejím případě znamenalo práci na dálku. Jejich celé oddělení přešlo do režimu home office poté, co několik kolegů onemocnělo, a vedení nechtělo riskovat další komplikace. Simona tak plnila pracovní úkoly z bytu, zároveň se starala o domácnost a zvládala všechno, co dřív odkládala. A vydělávala přitom stejně jako její muž.
Jenže to Ladislava příliš nezajímalo. Její prosby vnímal spíš jako dotěrné bzučení, které ho obtěžuje, ale nebere vážně.
Rozhovor o posteli se odehrál v pondělí. Ve středu se Ladislavovi ozval jeho bratr Bronislav Válek. Volal s tím, že by se s rodinou rád zastavil u rodičů — a pochopitelně i u něj. Brzy se ale ukázalo, že celý plán má jeden zásadní háček, který během hovoru vyplaval na povrch:
— Proč mluvíš tak nejistě? Máte přece dovolenou, sbalte Beátu Šimonovou i děti a přijeďte, — povzbuzoval ho Ladislav.
— Kéž by to bylo tak jednoduché. Přijet chceme, to jo. Ale kde máme všichni čtyři bydlet? U Beátiných rodičů je byt maličký a u našich bydlí babička. Pronajmout si byt na týden? To bych se finančně úplně zruinoval. Beáta je na mateřské, peníze máme na cestu, lístky a jídlo… ale ne na nájem.
— Aha… tak takhle to je? — pronesl Ladislav zamyšleně a v hlavě se mu začala pomalu rozjíždět kola dalších úvah.