„…mohla by se ještě hodit, myslím,“ snažil se Ladislav dokončit myšlenku. „Jsou dva dospělí a dvě děti. Na pár dní ji klidně postavíme do obýváku, aby měli kde spát…“
„Ne!“ skočila mu Simona Řezníková do řeči tak ostře, že ho tím zarazila. „To v žádném případě!“
Odmítala o tom vůbec diskutovat. V očích se jí objevil tvrdý, neústupný výraz.
„Počkej, Simono,“ nechápal Ladislav. „Vždyť jde o Bronislava. Co máme dělat, vyhodit jeho rodinu na ulici?“
„Nikdo je na ulici vyhazovat nebude,“ odsekla. „Jednoduše je sem nepustíme. A hlavně ne jeho ženu! Tu bych spíš vytáhla za vlasy za to, co si dovolila tehdy na narozeninách tvojí mámy!“ Zavřela notebook, odsunula ho stranou a zvedla se ze země. „To si myslíš, že jsem zapomněla?“
„Simono, prosím tě…“ povzdechl si. „To je přece dávno. Člověk by měl umět odpouštět. Chováš se jak uražená puberťačka.“
„Vážně?“ usmála se chladně. „Dobře. Tak ať se mi nejdřív omluví. Pak ať zaplatí šaty, které mi tenkrát zničila, a taky čistírnu, kde ze mě ještě vytáhli peníze, i když to stejně dorazili úplně. A pak – možná – začnu uvažovat, jestli jí odpustím. Ale do mého bytu nevkročí. Bronislav a děti klidně. Beáta Šimonová? Nikdy.“
„Proboha, vždyť tě jen polila vínem,“ mávl rukou Ladislav. „Pohádaly jste se, pak jste se na sebe mračily a hotovo.“
„Ne,“ protáhla Simona s jedovatým úsměvem. „Nikdy to hotovo nebude.“
Ladislav se zamračil. „Simono, oni už mají koupené jízdenky. Počítají s tím, že přijedou. Tak prostě na týden odjedeš k rodičům na chalupu a oni tu mezitím přespí. Jiná možnost není. U našich se čtyři lidi nevejdou a já Bronislavovi řekl, že s nimi počítáme.“
„Cos mu řekl?“ vyjela na něj. „Že počítáme? A od kdy je můj byt náš? Připomeň mi to. A kdo ti dal právo…“
„Tak dost!“ okřikl ji. „Sbal se a jeď k rodičům. O tom, čí je byt a kdo má jaká práva, se pobavíme potom! Teď není čas…“
„Takže já mám vypadnout ze svého bytu, aby se sem nastěhoval tvůj bratr s rodinou?“ zasmála se nevěřícně. „Nepleteš si role, drahý?“
„A co se stane?“ zvýšil hlas. „Ukradou ti něco? Zničí? Jsou tam děti, kam mají jít? Zkus přemýšlet!“
„A proč by mě to mělo zajímat?“ opáčila ledově. „To jsou starosti tvého bratra, ne moje. Ať si pronajmou byt, vezmou hotel, cokoliv. Ale sem ne. Je mi to jedno. Ať klidně spí venku.“
„Tak takhle se chováš k mojí rodině?“ procedil Ladislav skrz zuby.
„Chovám se přesně tak, jak si zaslouží,“ odpověděla bez zaváhání. „Tedy ne k nim všem. Ke mně se to týká jediné osoby – jeho manželky. Ta tady nemá co pohledávat. Jestli se tu objeví, poletí buď z balkonu, nebo ze schodů. Tu špínu si domů tahat nebudu.“
„Je mi úplně jedno, co si o ní myslíš,“ vyštěkl. „Já chci vidět bratra. Neviděli jsme se roky a bez ženy a dětí nikam nepojede.“
„Tak si to vyřeš sám,“ uzavřela Simona. „Ale ne na můj účet. A tímhle pro mě debata končí.“
Ladislav odešel z bytu ještě ten večer, plný vzteku a hořkosti. V pátek zamířil k rodičům, aby s nimi probral příjezd Bronislava, a domů se už nevrátil.
Stará postel, o které tvrdil, že se o ni postará, tak zůstala stát v ložnici a zabírala místo té nové.
V sobotu ráno dorazila objednaná postel. Naštěstí byla rozložená a v krabicích, takže ji stěhováci složili do chodby. Jenže ani tak tam nemohla zůstat. Simona proto zavolala otci, aby přijel a pomohl. Její milovaný manžel byl očividně zaměstnaný myšlenkami na to, kam ubytovat svého drahého bratra s rodinkou.
Otec přijel během hodiny. Starou postel rozebral, zavolal známému a nechal ji odvézt. Pak se pustil do skládání nové. Když bylo hotovo, podíval se na dceru a s pobaveným úšklebkem se zeptal:
„A kde máš manžela? Šetří si ručičky? Nebo už neumí ani základní chlapské práce?“
„Řeší jinou rodinu,“ povzdechla si Simona. „Tu svou původní, tati…“
„Aha?“ zvedl obočí otec. „To znamená že…“