„No jo…,“ povzdechl si Ladislav do telefonu a na okamžik se odmlčel.
„Hm…,“ ozvalo se z druhé strany.
„A kdy vlastně plánujete dorazit? A na jak dlouho?“ zeptal se pak a bylo znát, že se mu v hlavě rozjíždí intenzivní přemýšlení.
„Už příští týden. Lístky ještě koupené nemáme, ale to snad nebude žádný problém,“ odpověděl Bronislav.
„Tak je prostě kup a neřeš to,“ mávl Ladislav rukou, i když ho bratr nemohl vidět. „Něco s vaším ubytováním už tady vymyslíme.“
„Možná by bylo lepší to vyřešit dřív,“ namítl opatrně Bronislav. „Neradi bychom přijeli a celý týden pak nevěděli, kde složíme hlavu. A Beáta s dětmi bez jistoty nikam nepojede, to ji znám.“
„Dobře, poslouchej,“ zhluboka se nadechl Ladislav a začal nahlas skládat jednotlivé možnosti. „U rodičů ubytování nepřipadá v úvahu, u Beátiných taky ne. Hotel ani pronájem si dovolit nemůžete… Tak co kdybyste byli u nás se Simonou? Máme tu pořád tu starou širokou postel, klidně byste se tam vešli všichni.“
„Ty si vážně myslíš, že s tím Simona bude souhlasit?“ zaváhal Bronislav. „Vždyť si s Beátou nikdy moc nerozuměly, hlavně po té scéně s červeným vínem na máminých narozeninách. Pamatuješ, jak na ni Beáta tehdy vylila sklenku jen proto, že měla Simona stejné šaty?“
Ladislav se zasmál. „Prosím tě, to bylo skoro před pěti lety. Nemyslím si, že by to Simona ještě vůbec řešila.“
„Možná ty ne, ale Beáta to vytahuje dodnes, a pokaždé s takovým výrazem, že mám pocit, že by nejradši bouchla do stolu,“ namítl Bronislav.
„I kdyby si na to Simona pamatovala,“ pokračoval Ladislav klidně, „tak kdyžtak na ten týden odjede k rodičům. Pracuje přece na dálku, stačí jí notebook a pár složek. Odvezu ji k nim a bude mít klid. Tak už konečně kup ty lístky.“
„No… dobře,“ povzdechl si Bronislav. „Když jsi si tím tak jistý.“
„Jsem,“ ujistil ho Ladislav. „Se Simonou to dneska nebo zítra proberu a dám ti vědět, jestli bude doma, nebo se na pár dní odstěhuje k našim.“
„Platí,“ souhlasil Bronislav a hovor ukončili.
Když se Ladislav později vrátil z práce domů, našel Simonu v obýváku sedět na podlaze. Kolem sebe měla rozházené šanony a papíry a do notebooku zběsile něco psala, přičemž neustále přejížděla očima z jednoho dokumentu do druhého.
„Ahoj,“ ozval se, aby na sebe upozornil.
„Ahoj,“ usmála se na něj Simona. „Jaký byl den?“
„Celkem normální, nic převratného,“ pokrčil rameny. „A ty? Děláš na tomhle od rána?“
„Vlastně ano,“ povzdechla si. „Volal šéf, že další oddělení přechází na práci z domu, tak nám dočasně hodili polovinu jejich agendy. Než si všichni nainstalují programy a zorientují se… Jedna kolegyně dokonce doma neměla počítač, musel jí ho dovézt firemní ajťák. Takže teď plavu v papírech a vstávám jen proto, abych si protáhla záda.“
„To zní… zábavně,“ reagoval Ladislav bez většího nadšení. „A ví se, jak dlouho to potrvá?“
„Vůbec,“ zavrtěla hlavou. „Asi dokud se situace neuklidní. Upřímně, mně práce z domova vyhovuje víc. Stihnu víc věcí a ještě obstarám domácnost.“
„Hm…“
Simona si ho pozorně prohlédla. „Ty jsi nějaký zamlklý. Něco se děje?“ Pak si vzpomněla. „Mimochodem, vyřešil jsi už tu starou postel? Kam ji dáme? Novou mají přivézt každým dnem.“
„Právě k té posteli jsem se chtěl dostat,“ odkašlal si Ladislav.
„Jak to myslíš?“ znejistěla Simona.
„Asi bychom s jejím odvozem měli ještě chvíli počkat,“ řekl opatrně. „Bronislav má přijet příští týden s Beátou a dětmi a potřebují někde bydlet, takže by se nám ta postel mohla ještě hodit.“