„O tomhle se vůbec nebude diskutovat,“ pronesl Břetislav Zelený klidným, odměřeným hlasem, kterým mi hned naznačil, že žádné námitky slyšet nehodlá.
Na displeji notebooku jsem si právě prohlížela fotografie hotelu a chystala se dokončit rezervaci pro nás tři. Světlé terasy, tyrkysový pás moře na obzoru a sytá zeleň podél plotu působily uklidňujícím dojmem a lákaly k odpočinku. Do dovolené zbývalo přesně čtrnáct dní.
Počítala jsem s tím, že ten čas strávím se svou rodinou — s manželem a synem. V představách už jsem cítila slanou chuť mořské vody na rtech a slyšela duté plácání dětských pantoflí na rozpálené dlažbě u bazénu.
„Co konkrétně se nemá řešit?“ zeptala jsem se, aniž bych tušila, kam tím míří.
„Filip Pražák a Kamil Kučera pojedou s námi,“ oznámil bez zaváhání. „Máma říkala, že Beáta Rychlýová si teď dovolenou dovolit nemůže. Kluci potřebují vzduch, slunce… a Beátě by taky neuškodilo zaměřit se na svůj osobní život. Je mladá, hezká a pořád sama.“
Filip a Kamil, Břetislavovi synovci, bylo devět a jedenáct let. Dvě blonďaté pohromy. Kdykoli u nás byli, byt vypadal, jako by jím prošla vichřice — vyvrácené květiny, rozházené knihy, nepořádek na každém kroku.
„Břetislave,“ zaklapla jsem notebook, „půl roku jsme si na tu dovolenou šetřili. Potřebuju si odpočinout. Opravdu si odpočinout. Chtěla jsem být s tebou a s Ladislavem Krejčím. Neplánuji trávit volno hlídáním cizích dětí.“
„Nejsou cizí!“ vybuchl. „Jsou to děti mojí sestry. Moji synovci! To si myslíš, že si nezaslouží prázdniny?“
„Zaslouží,“ přikývla jsem klidně. „Ale nejsou moje. A není to moje povinnost. Pro ně jsem jen cizí žena.“
Podíval se na mě s neskrývanou nelibostí, téměř podrážděně, ale dál už se hádat nechtěl. O to dřív se však ozval telefon — volala tchyně, Milena Pospíšilová, a bylo jasné, že Beáta už stihla podat svou verzi příběhu.